Ekonomické, sociální a ekologické hranice při stanovení způsobu odkanalizování území

3. 11. 2017

Abstrakt

Při volbě způsobu odkanalizování území s malými aglomeracemi narazíme zpravidla na nějaké přirozené hranice, které nás nasměrují k hledání optimálního řešení. Hledání je pak možné v rámci současných technických a ekonomických možností, nebo nás konkrétní okolnosti nutí hledat řešení nová. Ač si to jako technici neuvědomujeme, tak velkou roli budou při výběru řešení hrát i sociální podmínky, a to v souvislosti se stanovením priorit a váhy ekologických požadavků. Aneb jednoduše řečeno, nemůžeme si dovolit všechno, co bychom chtěli a při tom, co bychom chtěli, musíme respektovat možnosti a hranice, které máme. Můžeme dočasně některé hranice ignorovat, nechat se loby skupinami navést jejich směrem, ale většinou se pak takové řešení ukáže jako neodpovědné, jinými slovy neudržitelné, a dožene nás svými důsledky v oblasti sociální, ekologické nebo ekonomické. Další nebezpečný jev spočívá v tom, že vysněné řešení je nereálné, prostě auto široké 3 m do dvoumetrové garáže nedostanete. Obec se třemi sty obyvateli si sama nikdy nevydělá a není schopna udržitelně provozovat zařízení za 20 miliónů jen proto, že si to vodoprávní úřad, správce kanalizace nebo správce povodí přeje. V tom bychom se mohli poučit od Němců, kteří umí sladit předpisy tak, aby když je něco požadováno, aby to bylo reálné po stránce technické, ekonomické a i z hlediska sociálních a ekologických dopadů. Při nejmenším se od nich dají opisovat předpisy.

Klíčová slova

Centrální, decentrální, ekologické, ekonomické, hranice, sociální, únosnost, cena vody, udržitelnost

Úvod – obecně o udržitelnosti

Udržitelnost se samozřejmě dotýká i  hospodaření s vodou , i když by se dalo konstatovat, že koloběh má voda sama o sobě tak jako tak, a navíc je přirozený. Tento koloběh má však řadu dalších aspektů, jako jsou to, jaká je kvalita cirkulující vody (a tedy vliv na zdraví), jaké vazby má koloběh na produkci potravin (dosažitelnost), na potřebu energie a na další vodou transportované látky – dusík a fosfor, případně diskutované látky jako jsou léky, drogy atd. a tedy opět jejich vliv na zdraví.

Obr. 1: Omezení uplatnění udržitelnosti hranicemi možností [1]

Obecně uplatňování udržitelnosti souvisí i s hranicemi možností, stanovenými prioritami v ekonomické oblasti (nemáme dost prostředků), v sociální oblasti (střet zájmů – co má mít přednost při uspokojování potřeb člověka) a v ekologické (na co si ceníme např. biodiverzitu). Z pohledu udržitelnosti (jako prvku objektivnosti) a jejích hranic se dá dívat i na řešení odpadních vod a na otázku centrálních a decentrálních řešení a řešení modelových situací.

Uplatnění udržitelnosti a jejích hranic při řešení odpadních vod od obyvatelstva.

Ekonomické hranice – by měly být dány ekonomičností jednotlivých systémů pro danou lokalitu – logicky – nedělat nějaké řešení za každou cenu, ale to, které je výhodnější pro obyvatele… nebo alespoň cenově únosné. V praxi se tato hranice stanoví například omezením možnosti získat dotaci (viz cca 100 tis. na EO), nebo tím, že by pak výsledná cena vody a s ní spojené služby přesáhla hranici sociální únosnosti. Sociální hranice byla v minulosti nastavena pro účely financování s ohledem na možnosti obyvatelstva ve formě – sociálně únosné ceny vody. Logické pak je, že se stoupajícími náklady na obyvatele, při pokusu odvodnit vesnické oblasti centrálně, musíme narazit. Omezené možnosti spočívají v tom, že větší aglomerace přispívají v rámci solidarity na menší, ale je to správná cesta a kam až je možno zajít?

Enviromentální hranice a nastavení požadavků na kvalitu procesů. V současnosti a minulosti plnily tuto funkci tzv. nejlepší technologie (BAT). Otázkou je, jak tyto hranice nastavit. Německý způsob, kdy na BAT není pohlíženo jen ze stránky výsledných parametrů, ale z celkového pohledu vlivu na ŽP, se zdá logičtější a pokrokovější. Byla by to cesta, jak nastavit systém tak, aby kvůli pár miligramům dusíku na odtoku z čistírny nevznikalo mnohem větší zatížení prostředí jinde, např. kaly nebo spotřebou energie, nebo aby kvůli zákazu zasakování v místě, kde není co zachraňovat, jezdil fekální vůz 40 kilometrů.

Modely a jejich hodnocení z hlediska udržitelnosti

Modely, kdy jediným řešením je buď centrální čištění, nebo jímka na vyvážení (přičemž toalety jsou splachovací), jsou již dávno překonané i v Evropě, a to hned po několika liniích. Například Německo oficiálně ustoupilo od snahy odkanalizovat celou zemi centrálně už v devadesátých letech, kdy si vyhodnotilo, že by takové počínání bylo jak neekonomické, tak i neekologické a „neudržitelné“ a podpořilo realizaci decentrálu po všech stránkách – ekonomicky (dotace), legislativně (jednoduché povolování a kontrola, reálné zdůvodněné požadavky) i metodicky (byly vypracovány postupy pro zpracování územních plánů a jejich posouzení z víceparametrových hledisek ve formě ATV směrnic). Stejně tak vyvážení jímek na centrální čistírny je až na výjimky nejméně výhodné po stránce nákladů a dopadů na ekologii. Začíná se tak prosazovat decentrální řešení s využitím domovních čistíren odpadních vod a novým trendem začíná být i dělení vod a hospodaření s nimi (NASS – nové způsoby sanitace). Začíná se i uplatňovat názor, že pro konkrétní lokalitu by mělo být zvoleno řešení, které budou především její obyvatelé akceptovat, a to po všech stránkách. Novým parametrem je vzhledem k závislosti mezi způsobem odkanalizování a životními náklady i sociální únosnost zvoleného způsobu.

Sociální únosnost jako parametr

Se snahou odvodnit centrálně i malé a roztroušené lokality rostou enormně exponenciálně náklady. Není žádnou zvláštností investiční náklad i 350 tis. Kč na EO. Pokud by tyto náklady měly nést samotní lidé, kterých se to týká, cena za odvádění odpadních vod by pro mnohé z nich byla sociálně neúnosná. Pokud by se na odvodnění měli podílet solidárně všichni připojení (nebo i stát), což se dnes děje, pak i tak by se úhrada na některých lokalitách s vysokým poměrem délky kanalizace na obyvatele dostávala za hranici sociální únosnosti. To stejné platí i pro vyvážení jímek – náklady na jejich instalaci a vyvážení jsou za oficiální hranicí sociální únosnosti, zejména pokud uživatelé dodržují všechna pravidla. Z vysoké ceny za vyvážení pak proto vyplývá i reálné vysoké, v úvahách naivně ignorované riziko, že provozovatelé budou hledat „náhradní řešení“ a bude docházet k nedovolenému vypouštění nečištěných vod.

Tabulka 1. Cena (v Kč) za likvidaci odpadních vod (za m ³ ) při 20 letech životnosti objektu, hrubé orientační srovnání pro kalkulaci bez přípojek pro 4 EO a spotřebě 100 l/EO/den, stočné je bráno jako příklad stočné ve velkých městech, v případě propočtu pro malé obce by stočné bez solidárního přispění větší lokality činilo i stovky korun.

Z čísel uvedených v tabulce vyplývá, že z pohledu sociální únosnosti a spravedlnosti bychom měli řešit odvádění odpadních vod, pokud to jde, centrálně, a pokud se to nevyplatí, pak decentrálně. Z decentrálních způsobů upřednostnit skupiny čistíren. U individuálních domovních čistíren se pak snažit minimalizovat provozní náklady (např. na vzorkování, odvoz kalu) a žumpy povolovat jen zcela výjimečně, což v podstatě nařizuje i legislativa – viz vyhláška 269/2009 Sb., kterou se mění vyhláška 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území.

Situace v Německu

Ekonomičnost a neekonomičnost počínání ve vztahu k řešení odpadních vod v méně hustě osídlených lokalitách si začínají pomalu uvědomovat majitelé a provozovatelé kanalizací – náklady rostou a není je už možné tak lehce přenést na obyvatele. Dokonce se např. v Německu už vyskytly případy, kdy si vlastník nebo provozovatel nechal zpracovat studii s alternativními řešeními, aby tak zdůvodnil své nesouhlasné stanovisko s napojením části obce na veřejnou kanalizaci.

Příklad z Německa – příklad omezení dané ekonomickou a sociální hranicí

V Korespondenz Abwasser (KA) 12/2013 vyšel zajímavý článek na téma „Nové systémy sanitace jako hospodárná alternativa ke konvenčním decentrálním systémům na venkově“.

Pro získání dobrého přehledu byly vybrány a prezentovány 4 různé srovnatelné typy technologií, vhodné pro decentrální řešení. Popis technologií byl proveden tak, aby byl dostatečně srozumitelný i občanům. Typy zařízení se od sebe liší v několika zásadních bodech – z hlediska shromažďování a hospodaření, funkce a struktury nákladů.

Typ 1: Bezodtoké jímky – sběr a skladování odpadní vody s odvozem po naplnění jímky, žádné zacházení s odpadní vodou přímo na místě.

Typ 2: Přírodní způsoby – biologické čistění odpadních vod s použitím mikroorganismů, většinou bez dodávky kyslíku, např. kořenové ČOV nebo stabilizační nádrže.

Typ 3: Technické systémy – biologické čistění s využitím mikroorganismů s aerací tak, aby se čistící proces urychlil a mohl být řízen. Např. jsou to SBR ČOV, ČOV s nárůstovými kulturami, aktivační ČOV, biodiskové nebo membránové ČOV.

Typ 4: NASS – systémy s dělením vod (viz obr. 1) v místě, s následným zpracováním zpravidla také na místě, v závislosti na stupni znečistění.

Výsledné srovnání je zřejmé z následujícího grafu.

Obr. 2: Současná hodnota změn nákladů v průběhu sledovaného období [15]

Na provedené studii a v diskuzi bylo ukázáno, že centrální řešení narazila na ekonomické a sociální hranice (je účelnější a žádanější použít prostředky jinak a jedna z cest je decentrální řešení). No a pak dále na to, že při podrobnějším pohledu na decentrální řešení se začínají objevovat další řešení, založená na změnách v samotné sanitaci domů. Z technologie určené původně pro řešení osamělých domů se pomalu stává nová technologie uplatnitelná i ve městech, mající potenciál zásadně změnit způsob odkanalizování měst, aneb o NASS ještě uslyšíme.

Udržitelnost v tomto případě reprezentovaná dělením vod se začíná promítat i do legislativy. Za všechno mluví dva příklady – např. v Hesensku může obec nařídit občanům minimalizaci produkce odpadních vod využitím šedých vod. No a to, že současný stav techniky (obdoba našeho BAT) není definována hodnotami pro vypouštění, ale posouzením celkového dopadu na životní prostředí – tj. musí se upřednostnit technologie, jejíž celkový dopad na životní prostředí je menší, a to i na úkor technologie, která je lepší jen v ukazateli odtokové parametry. Při tomto postupu je pak krásně vidět, které požadavky jsou neracionální a kterým směrem by se měl ubírat vývoj do budoucna. Závěr: Dělení vod má velkou šanci promluvit do řešení decentrálu a nejen tam.

Možná řešení lokalit nevhodných pro centrální řešení

Výsledkem úvahy tedy je, že musí existovat něco mezi oběma extrémy (centrální čistírnou a jímkou na vyvážení), které ale mohou být (a také jsou) za určitých okolností i reálným a nejefektivnějším řešením. Je to jako prosazovat traktor s pluhem na orbu na zahrádce, anebo naopak snaha jít s rýčem rýt stohektarový lán… Nebylo by lepší namísto obrany neubránitelného hledat, jak vytvořit co nejefektivnější systém, který by byl co nejlepší jak po stránce ekologické, tak i ekonomické, a podívat se na problém s co největším nadhledem? Např. existuje postup, který se jmenuje Einsteinův výtah. Jeho základním principem pro použití je to, že pokud se nedá najít řešení uvnitř v konkrétním systému, pak určitě existuje nějaké řešení mimo něj. Zkusme hledat řešení uvnitř i vně systému a pokusme se aplikovat zmíněné obecné teorie podporující nová řešení na problematiku odvádění odpadních vod z oblastí s roztroušenou zástavbou.

Řešení uvnitř systému – možná eliminace rezerv v investičních a provozních nákladech

Investiční náklady

Územní plánování – Plán rozvoje vodovodů a kanalizace (PRVK) má velký vliv na investiční i provozní náklady (a tedy vliv na cenu vody). Proto by územní plánování (PRVK) mělo být základem pro řešení odvádění vod z území a již ve stadiu přípravy by měly být řešeny některé detaily, jako požadovaná třída nebo úroveň čištění s ohledem na dosažení norem enviromentální kvality (NEK), a také způsob provozování. Pak teprve by byly tou správnou pomůckou při dotacích a rozhodování vodoprávních úřadů. Jedním z parametrů při rozhodování o systému by měla být i sociálně únosná cena vody, kterou investiční náklady podstatně ovlivňují. Když vynechám centrální systémy a jímky, pak máme systémově k dispozici:

1. Skupinová řešení, kdy jsou skupiny domů řešeny jednou čistírnou. Obvykle je to investičně nejvýhodnější řešení u roztroušené zástavby se spádem ve více směrech. Na druhou stranu může být společné užívání i základem sporů mezi jednotlivými vlastníky nebo uživateli nemovitostí v budoucnosti, nebo je problém s dohodou o věcných břemenech, a proto je někdy těžké toto řešení prosadit.
2. Individuální řešení. Obvykle je řešení založeno na domovních čistírnách. Stále častěji se vedle intenzivních technologií prosazují i biofiltry (i vegetační ČOV), které jsou výhodné z hlediska provozních nákladů. Možnosti těchto řešení nejsou vyčerpány, a to zejména po stránce provozování a kontroly provozu.

Svůj význam by měl mít územní plán i ve vztahu k povodí – měl by racionálně a případně pokud to bude nutné i kompromisně vyřešit požadavky na kvalitu vypouštěné vody ze strany povodí a reálnost splnění těchto požadavků po technické i nákladové stránce. Odpadlo by tak dohadování nad každou novou decentrální čistírnou.

Provozní náklady

Volba technologie a nastavení hranice požadavků obvykle ovlivní i provozní náklady, zejména pokud jsou požadavky neúměrně vysoké – jako např. generální požadavek na denitrifikaci u domovních čistíren. Denitrifikace v přírodě, zejména v toku, proběhne samovolně, a ještě se při tom zlepší kyslíkové poměry. U roztroušené výstavby je možné počítat i se samočisticími procesy. Neúměrné požadavky a náklady jsou pak neobhájitelné např. při srovnání s vnosem dusíku ze zemědělské činnosti a požadovanými opatřeními. Z jednoho hektaru intenzivně obhospodařované půdy skončí ve vodě až 100 kg dusíku, tj. 100x víc, než do prostředí vnese 1 člověk, pokud vypouští i neúplně předčištěné vody. Dá se dokázat, že jedna pasoucí se kráva ovlivní podzemní vody více než penzion s deseti obyvateli.

Řešení s využitím prostoru i mimo vlastní systém aneb Einsteinův výtah

Zkusme do systému ČOV zahrnout i proces vzniku odpadních vod – je to logické – v odpadních vodách může být jen to, co tam vypustíme… no a co tam vypouštíme? Je nutné, abychom to tam vypouštěli? Ubírá se legislativa, a tedy i vývoj, tímto směrem? Nechytáme kočku za ocas? Přeci by mělo logicky platit – do systému pustím jen to, co umím následně efektivně eliminovat. Kdyby se tato zásada dodržovala, pak odpadnou jak obrovské náklady, tak i zdravotní rizika. Nebo – nečistíme zbytečně něco, co čistit nepotřebuje? Nebo alespoň ne s takovými náklady? To může být další námět k zamyšlení a hledání cesty k vyšší efektivnosti. Není cesta například v dělení vod? Víme určitě, že jedna z cest tudy prokazatelně vede.

NASS a řešení s dělením odpadních vod a systémy bez odpadních vod

Například oddělení moči nebo použití nezávadných šedých vod by určitě vedlo ke snížení zatížení prostředí např. léky a také k podstatnému zmenšení transportovaných objemů odpadních vod, a tedy i snížení provozních nákladů. A co úplně kacířská myšlenka, vrátit se po spirále k suchým záchodům? Asi už nikdo nebude chodit v noci na hnojník …

Již několik let působí nadace Melindy a Billa Gatesových, jejímž cílem je úplné odstranění moči a exkrementů z transportu a čištění odpadních vod. Např. na konferenci IWA v Athénách 2016 byla prezentována čínská a indická cesta pro řešení obcí – v současnosti se tak řeší desítky tisíc obcí – použijí se suché toalety na exkrementy a moč, šedé vody se zasakují přímo v místě. S ohledem na místní podmínky je to určitě nejefektivnější řešení, které udržitelně zabezpečí lokality jak po stránce zdravotní (včetně ochrany zdrojů vody), tak z hlediska ochrany životního prostředí a nákladově je takové řešení udržitelné i pro nejchudší obyvatele. Toto řešení je k vidění i v jiných, mnohem bohatších zemích; osobně jsem to viděl na Novém Zélandu v Martinborought – veškerá šedá voda ve městě byla zasakována přímo u budov.

Kompostovací toalety a závlaha šedou vodou

Výhody kompostovacích toalet z hlediska udržitelnosti jsou zřejmé – výsledkem je řešení přeměny exkrementů a moči na hodnotné hnojivo, přičemž řešení exkrementů je uskutečněno v místě, tedy bez znečištění okolí transportem a bez negativního vlivu na životní prostředí (z odpadu vznikne hnojivo). Šedou vodu je pak možno likvidovat v místě – zásakem nebo závlahou. Jde o vodu bez produktů lidského metabolismu s minimálním znečištěním (zvláště pokud je vyčištěna). Opět se voda dá zabezpečit tak, aby vyhovovala jak z hlediska vlivu na životní prostředí (riziko znečištění je menší nebo srovnatelné např. s použitím hnojiv nebo prostředků chemické ochrany na zahrádce), tak i z hlediska vlivu na zdraví - jedná se o vodu ze sprch s příměsí prostředků, které byly pro styk s povrchem těla hygienicky testovány a povoleny. Pokud je voda čištěna (případně hygienizována), pak je její kvalita ještě méně napadnutelná z hlediska zdravotního. Pokud se na aplikaci použije např. kapková závlaha, pak je i skutečné riziko ohrožení životního prostředí a zdraví eliminováno na minimum.

Změny v myšlení provozovatelů

Ekonomičnost a neekonomičnost počínání ve vztahu k řešení odpadních vod v méně hustě osídlených lokalitách si začínají pomalu uvědomovat majitelé a provozovatelé kanalizací – náklady rostou a není je už možné tak lehce přenést na obyvatele. Dokonce se už např. i v bohatém Německu vyskytly případy, kdy si vlastník nebo provozovatel nechal zpracovat studii s alternativními řešeními, aby tak zdůvodnil své nesouhlasné stanovisko s napojením části obce na veřejnou kanalizaci. Důvodem je demografický vývoj na venkově a nereálnost vypořádat se s odvedením odpadních vod tak, aby se náklady někdy vrátily.

Rovnoprávný přístup k občanům

V demokratické společnosti by měla být dodržena zásada, že nelze diskriminovat část obyvatel, a tak by mělo platit, že ten, kdo se nemůže napojit na veřejnou kanalizaci, by neměl být diskriminován a mělo by mu být umožněno vybrat si z nabídky variantních řešení, která mu zabezpečí stejné sociální podmínky jako mají ostatní. Dokonce lze dokázat, že jsou k dispozici variantní řešení, která při nižších nákladech zabezpečí obdobný dopad na lokalitu jako je diskutabilní „stoprocentní“ vyvážení jímek. Zvláště, když není zřejmé, že se čištěním nebo odvážením nějak viditelně změní stav lokality z hlediska kvality podzemních vod. Jsou lokality kde i další zdroje znečištění ovlivňující kvalitu podzemních vod - zemědělská činnost (nejvíce pastva), hnojení, chemická ochrana rostlin, provoz na komunikacích více než decentrál.

Ďábel je v detailech

Naše legislativa se sice tváří, že neznevýhodňuje některé způsoby řešení, ale už tím, že možná řešení přehlíží a aplikuje se na ně nevhodným způsobem požadavky pro kontrolu jiných technických řešení, tato řešení uměle znevýhodňuje. Konkrétních případů je hned několik, patří sem např. odběry vzorků a způsob kontroly provozu.

Odběry vzorků

Jen pro zajímavost zkusme porovnat náš a rakouský způsob kontroly funkce domovních ČOV a vliv na náklady. V Rakousku se v případě zjištění vyhovující hodnoty v ukazateli amoniak už dále rozbor neprovádí – prokázání toho, že domovní ČOV nitrifikuje, je podstatné a průkazné. Podle mě lze tak efektivně ušetřit a přitom vypovídající schopnost takové kontroly je mnohem vyšší než v případě např. slévaných dvouhodinových vzorků, které jsou pro domovní ČOV legislativou požadovány. ČOV, která nitrifikuje musí být technologicky v pořádku, a navíc takový stav je mnohem hůře jednorázově ovlivnitelný např. ředěním.

Tabulka 2. Vliv způsobu kontroly provozu na provozní náklady

Závěr

Stále častěji se mluví, a bohužel často jen mluví, o udržitelnosti. O tom, že problémy je třeba nepřenášet, ale řešit v místě, a to udržitelně a komplexně. Ve Vodním zákoně v § 38 je doslovně:

„Při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních vodoprávní úřad:

• a) přihlíží k potřebě dosažení nebo zachování dobrého stavu povrchových nebo podzemních vod a na vodu vázaných ekosystémů a 
• b) posuzuje možnosti omezování znečištění u jeho zdroje i omezování emisí do životního prostředí jako celku a možnosti opětovného využívání odpadních vod.“

Mimo jiné máme na stole problematiku sucha. Když si dáme jen malou práci, najdeme ten hlavní problém – nedostatek organické hmoty a jako důsledek snížení schopnosti půdy zadržet vodu. A co děláme pro zvýšení podílu organické hmoty? Obsah jímek vyvážíme na velké čistírny a platíme za to. Tam kal zbavíme organických látek, smícháme s průmyslovým kalem, který obsahuje podstatně více těžkých kovů, s kalem z velkého města obsahujícím větší podíl léčiv i drog, a tuto směs si pak zpětně odkoupíme a jako hnojivo dáme k jahodám, květinám nebo do skleníku. Kal tak stejně skončí oklikou na zahrádkách u rodinných domů. Je to to, co jsme chtěli – zvyšovat odpovědnost lidí, podporovat domácí produkci nezávadných potravin, ochránit prostředí před těžkými kovy atd.? A jen tak mimochodem – nejsou pak nakonec jahody nebo rajčata z hydroponie na kokosové kůře tím nejzdravějším? Rostliny jsou pěstovány v stoprocentně kontrolovaném prostředí…

Pokusme se, ať už v duchu legislativy (naší nebo evropské), nejrůznějších strategií (cirkulační ekonomika, city of future, udržitelnost) a hlavně v duchu zdravého rozumu jednat co nejracionálněji – nechme fungovat věci, které fungují, dokud nenajdeme skutečně efektivnější řešení (fungující mentální modely). Nepouštějme do systému znečištění, se kterým si pak neumíme poradit a nedělejme na základě polopravd a tlaků lobby zmatečně věci, které nás stojí úsilí, prostředky a ve výsledku nevedou ke změně k lepšímu. Na druhé straně ale zkoušejme, experimentujme a hledejme nová řešení. Nevěřme neověřeným prohlášením například o složení pracích prostředků nebo šamponů (za posledních deset let se jejich složení už několikrát podstatně změnilo, a přesto se používá stále stejná argumentace co se týká vlivu na prostředí).

Cest, jak dojít k co nejefektivnějšímu chování z hlediska zdraví a ochrany životního prostředí, je určitě povícero. Příkladem jsou řešení, kdy se používají high-tech technologie, ale stejně výhodné může být i nějaké extenzivní řešení, nebo řešení, kdy namísto high-tech pro čištění odpadních vod se použije high-tech toaleta a pak už není co čistit. Pojďme zavzpomínat na budoucnost nebo se vydat po spirále do budoucna, hlavně ale nechtějme jezdit na zahrádku traktorem s pluhem…

SEZNAM LITERATURY

Plotěný K. webové stránky firmy ASIO, spol. s r.o – www.asio.cz - únor 2017 M. Eng. Sofia Walther, Prof. Dr.- Ing. Hubertus Milke IFWS HTWK Leipzig KA Abwasser 12/2013 Nové způsoby sanitace

Ing. Karel Plotěný