V Brně se konala unikátní akce s cílem přiblížit veřejnosti co konkrétně si má představit pod pojmem udržitelnost. Já jsem tam šel se dvěma konkrétními cíli.

Podívat se na prezentaci firmy, která se snaží si zasloužit pověst udržitelné firmy, tj. jak konkrétně se pojem naplňuje, a pak pochopit důvody proč by se měl někdo, kdo podniká, chovat udržitelně.

To, jak firma provádí svou politiku udržitelnosti bylo prezentováno na konkrétním případě a umím si to teď i představit – v podstatě je to jako ISO. Identifikuji si procesy ve firmě a podívám se na ně z hlediska parametrů udržitelnosti, případně i měřitelnými metodami, jako jsou uhlíková stopa nebo vodní stopa, emise, vliv na zdraví atd. A pak vyberu ty s největšími negativními dopady a snažím se je minimalizovat. Při tom musím dávat pozor, aby nešlo jen o greenwashing tj. aby opatření vedla k snížení zatížení prostředí (snížení spotřeby energií, surovin, lidské práce). Příležitost, co se týká budoucna a předmětu podnikání je v tom, že můžu ostatním pomáhat v minimalizaci negativních vlivů dodávkami vhodných výrobků, služeb a technologií. To hlavní ale je, že to musí vedení té firmy chtít, i když se to zrovna nemusí v tom okamžiku vyplácet.

Horší a viděl jsem, že někteří nepochopili ani po přednáškách… jak pochopit a motivovat k udržitelnosti a jak udržitelnost uvádět do praxe. Na třech prezentacích z různého prostředí se přednášející snažili ukázat co je to udržitelnost (definovat), odpovědět na otázku, jak je měřitelná a jak ji zavádět do praxe nebo dokonce legislativy. V tomto smyslu se nesly i dotazy přítomných, z kterých bylo poznat, jak je různorodá úroveň pochopení pojmu udržitelnost, a jak se někteří úporně snaží najít něco, co by ji kvantifikovalo (a tím pádem by to bylo jednoznačně uchopitelné). Pro mne aha efektem bylo to, že udržitelnost je v první řadě něco jako slušné chování (nebo ještě lépe pokora vůči okolí), a že můžu srovnávat chování podobných subjektů v podobných podmínkách, hůře už pak subjektů v různých oblastech působení. Z hlediska metodiky by šlo asi o multikriteriální hodnocení s měnícími se váhami kritérií podle okolností (sociální, ekologické a ekonomické parametry). Obecně není pro někoho chtějícího jednoznačnou odpověď ji tady získat – lze ale srovnávat mezi hodnoceným chováním a lze také najít nějaké možné metriky – např. uhlíkovou stopu, vodní stopu, sociální únosnost, vliv na životní prostředí, vliv na zachování zdrojů... Možná jednodušší je vycházet při hledání pochopení pojmu z hlavního cíle udržitelnosti „nechat po sobě našim dětem planetu ve stejném nebo lepším stavu“ tj. být ohleduplní. Začíná to tím, že nesvitím zbytečně, šetřím vodou a pokračuje třeba tím, že účelně (efektivně) vynakládám prostředky na sanitaci v obytných sídlech, nebo při řešení odvodnění celých území.

Se zaváděním udržitelného chování do praxe souvisí můj další aha efekt, tzv. „zákon severozápadní hranice“, společnost (skupina) není schopna uvést do praxe něco, pokud to není akceptováno v hlavách rozhodují většiny lidí a toho není jednoduché dosáhnout (viz např. Dunningův–Krugerův efekt) . Na dotaz jestli se udržitelnost dá nařídit legislativou je tak logická odpověď, která zazněla z úst jedné z rakouských prezentujících, o tom, že napřed musí převážit veřejné mínění o tom, že je to dobré, a pak teprve se to skutečně prosadí do praxe a do praktického chování – v Rakousku to údajně trvalo patnáct roků, než veřejné instituce začaly požadovat udržitelná řešení… Bohužel tedy asi není možné něco přeskočit a spoléhat na osvícení ani u něčeho tak logického, jako je udržitelnost a změna se bude muset marketingově odpracovat. Urychlit proces tak jde jen tím způsobem, že něco začne kolabovat (viz sucho, energie atd.) a nás to bude bolet. Naléhavost nás pak rychleji uvede do reality a donutí chovat se pokorněji.

Ing. Karel Plotěný