Zimní vodohospodářská třicítka 2015 – aneb nezávod na ledu

12. 2. 2015

Tonda Vondruška se, jakožto ostřílený náčelník, zhostil úkolu organizátora, proto nás nemile zaskočila nemoc, která ho skolila. Kolega Petr Straka byl ovšem nejdůstojnější náhradou, jakou jsme mohli zvolit, a tak našemu odjezdu nic nezabránilo. Z původního počtu třinácti přihlášených odjížděla nakonec na Rejvíz jedenáctičlenná výprava, připravena čelit neznámým, z hodiny na hodinu se měnícím podmínkám. Hlavní otázkou zůstávalo, jestli náhodou nevezeme běžky naprosto zbytečně.

Náš základní tábor se nacházel na farmě Orlí Vrch, který jsme v mrznoucí mlze a v noci málem nenašli. Z tohoto místa, skrytého před zraky všech ostatních závodníků, jsme pravidelně vyráželi na průzkumné výpravy do okolních restauračních zařízení. Informace o tom, zda se závod koná, se měnily hospodu od hospody, pivo od piva J Značně zmateni jsme se nakonec vrátili na farmu, abychom večírek završili hrou na kytaru.

Následující ráno u snídaně jsme se rozdělili na dvě skupiny dle toho, jaké instrukce jsme dostali od pořadatelů. To už jsme věděli, že závod vzhledem k přetrvávajícím bídným podmínkám nebude na čas a bude se konat pod heslem „Kdo dojede do cíle a nezničí si běžky, vyhraje.“ Skupina první (kolegové Petr Straka, Vítek Hurčík, Roman Ostřížek a Milan Uher) se rozhodla pro variantu první, tedy jít 6 km pěšky, následně ve vyšších partiích hor absolvovat běžkařskou část závodu a do cíle dorazit opět pěšky. Druhá část se rozhodla netahat se zbytečně s běžkařským vybavením a absolvovat pěší výlet, který se osvědčil při nedostatku sněhu už loni. Krátce po tom, co část výpravy nevlastnící běžky zrušila jejich rezervaci v místní půjčovně, dorazil náčelník Petr Straka s nejnovější novinkou – pěšky se jde ani ne kilometr a pak už se jede na běžkách. Domluva byla rychlá – původní druhé družstvo se za pobavení pána z půjčovny a majitelů ubytování vrátilo pro běžky, převléklo se, provedlo servismanské práce a čarování s vosky… Nakonec jsme tedy vyráželi všichni společně, vybaveni naším rozpoznávacím znamením – žlutými čepicemi. Díky našemu pobíhání z místa na místo to pravděpodobně vypadalo, že je nás víc než ve skutečnosti – proto komentátor na startu prohlásil, že startuje ASIO proti zbytku světa :-)

Obr. 1 – Dream team na startu, nálada výborná!

Obouváme běžky, opravujeme hůlky a společně vyrážíme do něčeho, co vzdáleně připomíná stopu. Ti, co stojí na běžkách poprvé, zažívají první metry na sněhu (a trávě), o něco dále první pády - a to z přemíry nadšení jak na rovině, tak v mírném sjezdu. V těchhle podmínkách mají rozhodně obdiv nás všech za to, jak všechno zvládají, šlapou a makají.

Obr. 2 – Brždění je třeba natrénovat… ;-)

Čím víc stoupáme, tím víc přibývá sněhu. Atmosféra je, na rozdíl od atmosférických podmínek, výborná. Míjíme další účastníky závodu a bez ohledu na jejich věk nebo postavení se všichni zdravíme veselým „Ahoj!“. Kolem půl druhé, po náročném sjezdu, jsme na občerstvovacím místě a ženské otáčce, kde dobíjíme baterky čokoládou, banány a čajem s rumem. Je zima a čas kvapí, proto část výpravy rychle pokračuje dál k mužské otáčce, zatímco zbytek se otáčí a vrací do cíle. Bojujeme se zledovatělými sjezdy a nebezpečným občasně se vyskytujícím štěrkem, který hrozí zastavit běžce na místě a poslat ho rovnou k zemi.

Obr. 3 – Občerstvovací stanice a válečná porada…

Do cíle dorážíme ve skupinkách, ale určitě všichni spokojení, že jsme to zvládli a přežili. Vracíme startovní čísla, dáváme si čaj a ti, co máme svoje běžky, kontrolujeme škody na skluznicích. Naše první myšlenky v cíli míří hlavně k pozdnímu obědu, sprše a posteli – náročný terén a nepříliš ideální podmínky si zkrátka vybraly svoji daň.

Odpolední program se tedy nesl hlavně ve znamení jídla – ochutnali jsme mj. domácí kozí sýry, kančí klobásky nebo prosolené sušené maso. Po hodinovém odpočinku (rozuměj spánku) jsme se vydali na vyhlášení vítězů do Penzionu Rejvíz. Vítězů bylo rovných 220! Přesně tolik lidí se totiž závodu-nezávodu nakonec zúčastnilo.

Zbytek večera probíhal poklidně, povídám u různých druhů alkoholických i nealkoholických nápojů :-)

Petra Kaderková

Nedělní ráno nás překvapilo sněhovou nadílkou - teta zima ale pořád nebyla ve své kůži, protože vysoká vzdušná vlhkost pocitově zvyšovala venkovní teplotu a padající sníh měl konzistenci krupice. Většině účastníků zájezdu stále rezonovala v krvi nedůvěra vůči úzkým prkýnkům na bílém podkladu ze soboty a tudíž se, bohužel, většina zájezdu rozhodla odjet zpět do Brna již v dopoledních hodinách. Zbyly dvě hrdinné skupiny - jedna (ta méně hrdinná, nebo naopak více rozumná?) se vydala na pěší výlet směr Petříkov a Smrk. Druhá (ta více hrdinná, nebo naopak více šílená?) nastavila kormidlo směr Červenohorské sedlo.

Na Červenohorském sedle byly sněhové podmínky pro zimní běžecké sporty velice příznivé a tak jsme ve složení Petr Straka, Milan Uher a Vítek Hurčík vyrazili směr turistická chata Švýcárna. Díky kvalitní přípravě běžeckého náčiní ještě na penzionu (tímto bych chtěl poděkovat skřítkům na Rejvízu, že vedli naši ruku při správném výběru vosků) nám stopa pod lyžemi rychle ubíhala a myslím, že nás cestou na Švýcárnu nikdo nepředjel. Většina běžkařů končila svůj výlet na chatě a věnovali se obědu, stejně jako Milan Uher a Petr Straka. Vítek Hurčík vyměnil borůvkové knedlíky za návštěvu Pradědu. Zpětně se ale divím proč, neboť nahoře panovalo velice nepříznivé počasí, viditelnost na 10 m, silný nárazový vítr a solidní zima. Cesta dolů z Pradědu byla velice nepříjemná, protože líný Vítek Hurčík si nevzal brýle, které by pomohly proti ostrému poletujícímu sněhu. Není tedy divu, že při cestě dolů, kterou musel jet v předklonu skoro poslepu, několikrát čumákem políbil bílou kyprou hmotu tyčící se zčista jasna uprostřed stopy. Po napojení na cestu vedoucí zpět na Švýcárnu bylo počasí již příjemnější a dovolilo vcelku příjemnou jízdu pod kopec. Na chatě Vítek Hurčík nabral Petra Straku a ještě s jednou Petrovou známou, jsme začali sjíždět zpět na Červenohorské sedlo. Pozorný čtenář si povšimne, že Milana jsme nenabrali, neboť se nabral sám a jel dolů dříve, zřejmě mu nechutnala místní kuchyně… Hm, nevím, co přidávali na Švýcárně do jídla, neboť Petr Straka měla při cestě dolů po návalu adrenalinu záchvaty schizofrenie a hrála si na lachtana v metrové závěji prašanu. Stačí metr čerstvého sněhu a zvířata jsou spokojená. Zhruba kilometr až dva před sedlem jsme potkali Milana znovu stoupajícího nahoru a říkal něco o tom, že si to musí užít, neboť neví, kdy se na běžky zase dostane. Již v kompletním družstvu jsme se doklouzali zpět na parkoviště. Škoda jen, že nás nevyjelo v neděli na běžky více, neboť podmínky byly více než dobré!

Vítek Hurčík

Trekoví nadšenci Peťa Kaderková, Janča Matysíková a Honza Bařina se v neděli ráno rozhodli, že se jim z hor nechce odjíždět tak rychle. Využili situace a vyrazili do romanticky zasněžených hor. Jeli do Petříkova, což je jen 27 km od Rejvízu. Jejich cílem byl vrchol Smrk (1127 m.n.m.) a trasa dlouhá 12 km. K rozcestníku Černý potok šli v davu nadšenců do běžkování, ovšem dál už se pokračovalo pouze po užší pěšině. Sněhu přibylo a cesta byla prudší. Když došli na rozcestník Smrk-hraničník, tak je na hřebenu přivítal prudký vítr se sněhem z polské strany a zmrzlá krajina. Na pokračování až na vrchol bylo zapotřebí buď běžek (ty jsme naštěstí neměli) nebo sněžnic (ty jsme bohužel neměli). Cestou zpět zvolili trasu přes Císařskou loveckou boudu s vidinou teplého čaje, která se rozplynula hned, jakmile jsme zjistili, že tu žádná občerstvovna není. V Petříkově naplnili pupíčky borůvkovými knedlíčky a s pocitem povedeného výletu nasedli do auta a vyrazili do Brna.

Obr. 4 – „Polární výprava“ na česko-polské hranici

A nakonec několik poděkování: Toníkovi Vondruškovi a Petrovi Strakovi za organizaci a synchronizaci. Všem řidičům za to, že zvládli cestu mlhou a ledem tam, sněhem zpátky. Michalovi Doškovi za hraní na kytaru. Všem, co vzali rozehřívací nápoje do plácaček J A všem za účast, za odvahu, ochotu bojovat sami se sebou a snahu pobavit kolegy a kamarády!

Jan Bařina
Petra Kaderková, Vítek Hurčík, Jan Bařina