Tradičně i s podstatným přispěním ASIO NEW, spol. s r.o (Plotěný, Vacek.. a tak trochu i Gál). Úvod setkání obstarali tradičně domácí, a sice Mgr. Jiří Křivánek z AOPK ČR, RP Ústecko, a to přednáškou o vodních systémech v regionu Krušnohoří. Zejména se věnoval péči o rašeliniště a revitalizaci vodních toků. Zajímavá přednáška, která pojednala mimo jiné o zakládání vodních tůní a propojila hned několik témat – vodu, klima a biodiverzitu a zapadla do debat o suchu a opatřeních k jeho minimalizaci. V diskuzi o obnově malých rybníků jsme narazili na konflikt legislativy s optimální ekosystémovou a krajinotvornou funkcí - legislativa (a následně jednání povodí a vodoprávní úřad) nutí k technickým opatřením, které jsou pak v konfliktu s mokřadní funkcí a zvyšují náklady a administrativní náročnost a tím demotivují zájemce o realizaci těchto děl. Zejména u malých rybníků by objekty jako požerák, bezpečnostní přeliv být nemuseli a v praxi je řada i historických děl, které tyto objekty nemají a přitom fungují bezkonfliktně i několik století. Určitě je to námět ke změně normy nebo i chování vodoprávních orgánů… Neméně zajímavé bylo i téma rašeliniště a jejich revitalizace, které s retenční schopností krajiny souvisí, aneb opět se ukazuje, že všechno souvisí se vším…

Ing. Karel Plotěný na základě přednášky Ing. Jana Vacka o  ostrovních domech poukázal na problémy, které souvisejí s úsporou v produkci odpadních vod. Při vypouštění do vod podzemních nebo povrchových často projektanti při zpracování hydrotechnických výpočtů postupují tak, že koncentraci stanoví z celkového látkového zatížení přepočteného při výpočtu koncentrace na menší spotřebu na 1EO – např. na 100 l/EO ... tím pádem se nátokové koncentrace (matematicky zvednou o třetinu) a pokud projektant vychází z procentuálního odstranění, pak dojde k závěru, že čistírna nevyhoví co do požadovaných odtokových parametrů, přičemž určitě taková úvaha neodpovídá skutečným poměrům a logice vycházející z látkového zatížení. Logičtější by bylo uvažovat s tím, že díky delšímu zdržení budou odtokové koncentrace naopak nižší. Správnější, i když ne úplně přesné, je vycházet z toho, že při dodržení celkového zatížení a nižších nátoků lze vycházet z garantovaných koncentračních parametrů. Například ovlivnění toku pak bude počítáno na 100 l/EO a hodnotu odtoku garantovanou výrobcem při plném nátoku (vzato hydraulicky). Podle tohoto modelu by pak nižší množství vody vedlo i k celkově nižšímu ovlivnění toku.

Ing. Richard Gál popsal své zkušenosti s řešením většího nepravidelně navštěvovaného poutního místa v Jeseníkách, objektu, který bude velmi nerovnoměrně zatížen a kde je nutné z důvodu nedostatku a minimalizace vypouštění minimalizovat množství vypouštěných odpadních vod, a to např. recyklací šedých vod . Jako projektant navrhl high-tech řešení, kde se recyklují šedé vody a veškeré vody se pak čistí na MBR. Zatím to vypadá tak, že toto řešení by mohlo být akceptované a že se na něm přiživíme.

Oživením byly vstupy (spíše přednášky) Ing. Vladimíra Němce, který popsal přístup AOP k povolování decentrálních řešení – obvykle požadují možnost vizuální kontroly funkce otevřenou nádrží (jezírkem za čistírnou) což je určitě dobrým motivačním počinem nutícím udržovat ČOV ve funkčním stavu. Z navazující kuloární debaty vyplynulo, že je ale na druhé straně nevhodné srovnávat takové řešení s obdobnými podobnými řešeními – když dva dělají totéž není to totéž. Často úřady povolují nebo schvalují nádrž za čistírnou (ale jde o zakrytou nádrž, např. určenou teoreticky k závlaze) v domnění, že dosáhnou obdobného efektu. Ale efekt ve vztahu k životnímu prostředí je diskutabilní – pokud ČOV nefunguje, voda je nevyčištěná a zalévat s ní nejde, pak uživatel obvykle celý její objem čas od času vyčerpá například někde do příkopu, nebo přímo to tok. Stejně zavádějící je se domnívat, že taková jímka za čistírnou je ideálním místem pro odběr vzorku – jednak je nereálné odebrat objektivní vzorek (z hladiny ? nebo ?) a pak taková jímka je ideální prostředek k ovlivnění kvality odběru v případě odběru nějakým cizím subjektem.

Dalším příspěvkem, který navazoval na příspěvky ohledně zkušeností z  revizí čistíren odpadních vod (Ing. Martin Koller a Ing. Karel Plotěný) byl příspěvek Ing. Sedláčka Hrocha, který zdůraznil to, že řada řešení není vyhovujících z hlediska bezpečnosti a přesto přes povolovací řízení u úřadů projdou, což korespondovalo s názorem, že nejvíce pochybení co se týká ohlašování je na straně vodoprávních úřadů. Část je omluvitelná špatným přístupem k dokladům výrobců, část pak vyplývá z nedostatečných základních znalostí z realizace staveb (zjevně nevyhovující statika), z neznalosti bezpečnostních předpisů nebo prostě jen z nedůslednosti a malého zájmu o obsah podávaných ohlášení. Určitě zajímavá a pro uživatele důležitá je informace, že cena revizí domovních čistíren se nepohybuje okolo předpokládaných 8 tis. Kč, ale spíše kolem 2 tis. Kč, což se promítne (pro čtyřčlennou rodinu) do nákladů na 1m3 cca 10 korunami. Ve srovnání s tím dva dvouhodinové vzorky ročně představují až +40 Kč/m3 a tím posun nákladů mimo úroveň sociální únosnosti.

Ing. Michal Kriška spojil dvě související přednášky – změny v ČSN pro ČOV do 500 EO a nízkoenergetická řešení čištění vod pomocí vertikálních filtrů s vegetací . Změny v normě právě nejvíce korespondují s nejnovějšími poznatky v této oblasti. Cílem změn je získat důvěru v tato řešení, která by do budoucna mohla být nadějná pro případy, kdy bychom chtěli i při řešení odvádění odpadních vod decentrálním způsobem dospět k obdobným nákladům jako platí občané za stočné, tj. i u decentrálních řešení se s cenou za likvidaci odpadních vod dostat na úroveň definované jako sociální únosnost ceny vody.

Ing. Karel Plotěný