Hospodaření se srážkovými vodami (HDV) - TNV 75 9011

12. 5. 2012

Tato norma TNV 75 9011 navazuje a doplňuje ČSN 75 9010 –„Vsakovací zařízení srážkových vod“, která je rovněž ještě normou v návrhu.Zatím co norma ČSN se zabývá pouze vsakováním srážkových povrchových vod jako jedním ze způsobů hospodaření se srážkovými vodami, norma TNV řeší problematiku hospodaření se srážkovými vodami (dále jen HDV ) v celém rozsahu.

Předmětná norma TNV obsahuje návod ke správné volbě příjemce srážkových vod a ke správnému technickému řešení. Norma také zahrnuje problematiku znečištění srážkových vod, kdy je nezbytné důsledně oddělovat nakládání s mírně znečištěnými a silně znečištěnými srážkovými vodami. Norma dává do souvislosti typické druhy znečištění s typem plochy, která je odvodňována a s typem zařízení či opatření, které je vhodné pro odstranění specifického druhu znečištění. Dále norma popisuje decentrální objekty používané k hospodaření se srážkovými vodami, stanovuje výpočetní postupy pro jejich dimenzování a předkládá základní informace k jejich údržbě a provozu.
V této normě jsou uvedena také opatření pro snížení množství (případně prevenci vzniku) srážkového odtoku.

Vybrané termíny a definice

hospodaření s dešťovými vodami (HDV)
způsob nakládání se srážkovými vodami (převážně dešťovými), který klade důraz na zachování přirozené bilance vody v území po jeho urbanizaci; základním přístupem HDV je decentrální způsob odvodnění.

hydraulická vodivost K 
vlastnost nasycené půdy vést vodu, charakterizována součinitelem K v Darcyho rovnici, závislým na hustotě a viskozitě vody a na půdních poměrech; rovná se makroskopické rychlosti při jednotkovém spádu I.
Má rozměr rychlosti a vyjadřuje se v ms-1. Největší hodnoty dosahuje hydraulická vodivost při plné saturaci půdy vodou.

hydraulické zatížení vsakovacích zařízení
množství přitékající srážkové vody vztažené na vsakovací plochu vsakovacího zařízení, orientačně vyjádřené poměrem mezi redukovanou odvodňovanou plochou a vsakovací plochou vsakovacího zařízení.

koeficient vsaku
koeficient charakterizující rychlost vsakování vody do horninového prostředí ve vsakovacím zařízení za atmosférického tlaku při hydraulickém sklonu I = 1.
Koeficient vsaku se stanoví způsobem, popsaným v ČSN 75 9010, a nelze ho nahradit koeficientem hydraulické vodivosti ani součinitelem infiltrace.

nesaturovaná zóna
prostor v horninovém prostředí mezi povrchem terénu a svrchní úrovní kapilární třásně, kde vlhkost je menší než celková pórovitost a tlaková výška je menší než 0.

saturovaná zóna; pásmo nasycení
prostor v horninovém prostředí, ve kterém jsou póry nebo pukliny zcela zaplněny podzemní vodou; tlaková výška je větší než 0 a vlhkost je rovna celkové pórovitosti.

zatravněná humusová vrstva
půdní prostředí se zvýšeným obsahem humusu, s udržovaným travním vegetačním pokryvem a se specifickými vlastnostmi.


Volba způsobu odvodnění, jeho proveditelnost a přípustnost

Volba způsobu odvodnění je rozhodnutí o příjemci srážkových vod. Příjemcem srážkových vod může být:
• ovzduší (podporování výparu srážkové vody za účelem zachování zdravého mikroklimatu urbanizované oblasti),
• půdní a horninové prostředí,
• povrchová voda,
• nebo jednotná kanalizace zakončená ČOV (zpravidla veřejná, popřípadě areálová).

Na základě volby, která se řídí těmito prioritami (v uvedeném pořadí):
1. odvádění do půdního a horninového prostředí (vsakování); při nízké vsakovací schopnosti půdy se kombinuje s retencí a regulovaným odtokem;
2. odvádění do povrchových vod;
3. odvádění jednotnou kanalizací.

Při volbě způsobu odvodnění musí být rozhodnuto i o příjemci vod z bezpečnostních přelivů. Systémy HDV v urbanizovaném území musí být ochráněny před přítokem extravilánových vod. Nakládání s těmito vodami je vhodnější realizovat mimo zastavěné území (viz ČSN 75 6101).
Technická proveditelnost určitého způsobu odvodnění v dané lokalitě závisí především na velikosti odvodňované plochy, na množství srážkových vod, na geologických podmínkách, na dostupnosti vodního toku nebo kanalizace, na prostorových možnostech, na možnostech retence, na stavebních a technologických možnostech a v neposlední řadě také na sousedských právních vztazích.
Přípustnost určitého způsobu odvodnění je nutno posuzovat ve vztahu k  příjemci srážkových vod. Srážkové vody odtékající z urbanizovaného území jsou znečištěny látkami obsaženými v atmosféře a látkami pocházejícími z materiálu a užívání odvodňovaných ploch. Se srážkovými vodami se nakládá podle stupně jejich znečištění.

Tabulka 1 – Orientační klasifikace znečištění srážkových vod z hlediska znečištění nerozpuštěnými látkami, těžkými kovy a uhlovodíky

Orientační klasifikace znečištění srážkových vod z hlediska znečištění nerozpuštěnými látkami, těžkými kovy a uhlovodíky

Není vhodné směšovat málo znečištěné a vysoce znečištěné srážkové vody a také srážkové vody s různými typy znečišťujících látek, vyžadující odlišné způsoby předčištění.


Volba technického řešení odvodnění, objekty a zařízení

1. Prevence vzniku srážkových vod
Při návrhu systému odvádění srážkových vod je nutno minimalizovat množství nepropustných zpevněných ploch a v co nejvyšší míře zachovat propustné nezpevněné povrchy, nejlépe s vegetačním pokryvem v přirozeně sníženém terénu (prohlubních) a s přirozeným vsakem. Pro snížení množství povrchového odtoku se navrhují propustné zpevněné povrchy místních komunikací z propustných a polopropustných materiálů. Vhodnými typy povrchů jsou např. kamenná či betonová dlažba s pískovými spárami, zatravňovací dlažba a rošty, porézní asfalt, zatravněné štěrkové vrstvy apod.
Další možností jak účinně snížit množství povrchového odtoku, kulminaci průtoků a zvýšit evapotranspiraci jsou vegetační střechy. Vegetační střechy jsou vícevrstvé systémy, které zahrnují konstrukci střechy, filtrační vrstvu a vegetační pokryv. Filtrační vrstva vegetačních střech musí být velmi dobře propustná, musí mít vysokou retenční schopnost a nízkou měrnou hmotnost.

2. Akumulace a využívání
Systémy akumulace a využívání srážkové vody umožňují snížit objem povrchového srážkového odtoku a kulminační průtoky. Hlavním důvodem využívání srážkové vody v nemovitostech a přilehlých pozemcích je náhrada a úspora pitné vody, především pro zavlažování, splachování WC, praní prádla, úklid a mytí aut. Systémy akumulace a využívání srážkové vody se zapojují mezi odvodňovanou plochu a další prvek HDV, např. vsakovací zařízení, retenční nádrž, nebo se mohou přímo kombinovat v jednom objektu s retenční nádrží (zejména při venkovním využívání srážkové vody). Pro minimalizaci vnosu znečištění je nejvhodnější používat srážkové vody odtékající ze střech nemovitosti.

3. Vsakování
Při návrhu vsakovacích zařízení jsou upřednostňována povrchová vsakovací zařízení vzhledem k jejich čisticí schopnosti a podpoře evapotranspirace.
U každé stavby musí být proveden geologický průzkum, který zhodnotí možnost vsakování srážkových vod. Způsob, rozsah a výstupy geologického průzkumu pro vsakování podrobně stanoví ČSN 75 9010. V případě nedostatečné vsakovací schopnosti vsakovacího zařízení prokázané geologickým průzkumem je nutné kombinovat vsakování s regulovaným odtokem do povrchových vod či jednotné kanalizace.

Nejdůležitější aspekty, směrodatné pro proveditelnost vsakování z geologického hlediska, jsou:
• vsakovací schopnost půdního a horninového prostředí, která určuje velikost vsakovací plochy vsakovacího zařízení (čím větší je koeficient vsaku, tím menší může být tato plocha);
• mocnost špatně propustných krycích vrstev (nad půdním a horninovým prostředím, do něhož se vsakuje), která ovlivňuje technické a konstrukční řešení vsakovacího zařízení;
• vzdálenost hladiny podzemní vody, která limituje možnou hloubku vsakovacího zařízení; úroveň základové spáry vsakovacího zařízení by měla být alespoň 1,0 m nad maximální hladinou podzemní vody (viz ČSN 75 9010).

Aspekty ovlivňující technické řešení vsakování jsou:
• prostorové možnosti, které jsou rozhodující pro velikost vsakovací plochy a retenčního objemu vsakovacího zařízení;
• poměr připojené redukované plochy a vsakovací plochy vsakovacího zařízení Ared/Avsak, který je směrodatný pro hydraulické zatížení vsakovacího zařízení a jeho čisticí účinek; čím nižší je hydraulické zatížení zařízení, tím vyšší je jeho čisticí účinek;
• prostorové možnosti, které ovlivňují, zda je možno realizovat povrchové vsakovací zařízení či zda je nutno použít podzemní vsakovací zařízení;
• sklon terénu, kdy ve sklonitém terénu (více než 5 %) je povrchové vsakování (zejména plošné) často nevhodné či nemožné.

U každé stavby musí být přezkoumána možnost ohrožení sousedních staveb stavbou a provozem vsakovacího zařízení, zejména vodami z bezpečnostního přelivu.
Přípustnost vsakování musí být posouzena v závislosti na typu plochy. Z hlediska znečištění jsou srážkové vody klasifikovány jako:
• vody pro vsakování přípustné,
• podmínečně přípustné,
• a vody potenciálně vysoce znečištěné (viz ČSN 75 9010).
Pro vody přípustné je možno použít povrchová a podzemní vsakovací zařízení.
Vody podmínečné přípustné smí být vsakovány povrchově přes zatravněnou humusovou vrstvu nebo v podzemních vsakovacích zařízeních po předčištění.
Vsakování vod vysoce znečištěných představuje významné environmentální riziko a je nepřípustné.
U střech s kovovými částmi se za bagatelní hranici znečištění pro vsakování považuje plocha povrchu kovových částí 50 m2, napojená na jedno vsakovací zařízení. Plochou povrchu se rozumí plocha, která přichází do kontaktu se srážkovou vodou.

Přípustnost vsakování srážkových vod odtékající z ploch u skladišť, manipulačních ploch a komunikací zemědělských areálů je nutno posuzovat individuálně s ohledem na jejich znečištění a možnosti předčištění.
Při možnosti akumulace znečištění v půdě v důsledku vsakování (zpravidla při Ared/Avsak > 5) je nutno půdu vsakovacích zařízení považovat za součást vsakovacího zařízení; nesmí se na ní pěstovat plodiny určené ke konzumaci.
Vsakování v místech se starou ekologickou zátěží je zakázáno.

Způsoby a objekty vsakování
Přednostním způsobem vsakování je povrchové vsakování přes souvislou zatravněnou humusovou vrstvu, a to nízko zatěžované plošné (Ared/Avsak ≤ 5) nebo decentrální v průlehu či v průlehu doplněném rýhou (5 < Ared/Avsak ≤ 15). Tento způsob je vhodný pro odstraňování všech typických druhů znečištění obsažených v přípustných a podmínečně přípustných srážkových vodách.
Při plošném vsakování přes nesouvisle zatravněnou plochu nedostatečné tloušťky humusové vrstvy (např. zatravňovací tvárnice) nebo bez zatravněné humusové vrstvy (např. porézní povrchy) je účinnost čištění velmi nízká. Propustně zpevněné povrchy slouží především k redukci množství srážkového odtoku v místě jeho vzniku a nejsou považovány za vsakovací zařízení, do nichž by měla být odváděna voda z jiných zpevněných povrchů.
Vsakování v centrální vsakovací nádrži nebo v systému průlehů a rýh má v důsledku vyššího hydraulického zatížení (Ared/Avsak > 15) nižší účinnost čištění.
Podzemní vsakovací zařízení s přímým vsakováním do propustnějších vrstev půdního a horninového prostředí bez průchodu zatravněnou humusovou vrstvou se volí pouze výjimečně a jsou přípustné pouze pro nejméně znečištěné srážkové vody.
Dává se přednost podzemnímu vsakování liniovému (vsakovací rýhy) a plošnému (podzemní prostory vyplněné štěrky nebo bloky) před bodovým (vsakovací šachty). Podzemní vsakovací zařízení musí být chráněna předčisticím zařízením, zejména pro zachycení nerozpuštěných látek, popřípadě i jiných druhů znečištění (viz ČSN 75 9010).

Povrchové vsakování

Plošná vsakovací zařízení
se navrhují jako plochy se zatravněnou humusovou vrstvou se sklonem nejvýše 1:20. Srážková voda je bez jakékoli retence odváděna na plochu určenou pro vsakování. Srážková voda musí být na plochu přiváděna rovnoměrně, aby bylo zajištěno plošné zatížení vsakovacího zařízení.
Plošná vsakovací zařízení přímo navazují na odvodňovanou plochu, např. na parkovací plochu, komunikaci apod.
Po překročení návrhové vsakovací kapacity objektu je nutné zajistit odvod vody do vod povrchových nebo do jednotné kanalizace nebo do dalšího objektu HDV, např. průlehu.
Orientační poměr mezi redukovanou odvodňovanou plochou Ared a vsakovací plochou Avsak je u plošného vsakování přibližně Ared/Avsak ≤ 5.
Za plošná vsakovací zařízení se nepovažují plochy z propustných a polopropustných materiálů.


Vsakovací průlehy jsou mělká povrchová vsakovací zařízení se zatravněnou humusovou vrstvou. Vsakování v průlezích se používá tehdy, pokud není k dispozici dostatečně velká nebo dostatečně propustná plocha k plošnému vsakování.
V průlehu má docházet pouze ke krátkodobé retenci vody, hydraulická vodivost K rostlé zeminy by měla být orientačně větší než 5.10-6 m/s. Delší zadržování vody zvyšuje riziko snížení vsakovací schopnosti průlehu a úhynu vegetačního krytu průlehu. Proto se obecně doporučuje, aby hloubka zadržené vody nepřesáhla 0,3 m.
Sklon svahů průlehu by neměl být větší než 1:2.

Vsakovací průleh s povrchovým přívodem vody

Obrázek 2 – Vsakovací průleh s povrchovým přívodem vody

Přívod vody do průlehu se doporučuje navrhovat jako povrchový rovnoměrný po délce průlehu, nejlépe přes zatravněný pruh. Tím se zvyšuje čisticí schopnost průlehu, snižuje se riziko eroze půdní vrstvy průlehu a omezuje se riziko kolmatace průlehu nerozpuštěnými látkami.
V případě bodového zaústění přívodu srážkové vody do průlehu je vhodné individuálně zvážit nutnost předčištění pro zamezení kolmatace (kalová jímka, přívod přes zatravněné příkopy apod.) a lokálního opevnění průlehu v místě zaústění přívodu.
Průlehy, které jsou navrženy jako liniové stavby (např. při odvodnění komunikací) a jejichž dno je navrženo v určitém sklonu, by měly být rozděleny na více celků zemními hrázkami tak, aby nebyla narušena stabilita průlehu.
Poměr mezi redukovanou odvodňovanou plochou Ared a vsakovací plochou Avsak se u průlehu orientačně pohybuje v rozmezí 5 < Ared/Avsak ≤ 15.

Vsakovací průleh-rýha
Prvek průleh-rýha se skládá z průlehu se zatravněnou humusovou vrstvou a z rýhy vyplněné štěrkovým materiálem, která je umístěná pod ním. Ze štěrkového materiálu by se měly před použitím odstranit propláchnutím jemné částice. Štěrkový materiál v rýze by měl mít zrnitost 16/32 mm. Prostor rýhy může být vyplněn také prefabrikovanými bloky.

Vsakovací průleh – rýha

Obrázek 3 – Vsakovací průleh – rýha

Tato kombinace objektů se navrhuje tam, kde je nutné malou vsakovací schopnost podloží
(K < 5.10-6 m/s) vyvážit zvýšeným vsakovacím výkonem do propustnějších půdních vrstev a větším retenčním objemem. Jedná se o dva samostatné retenční prostory s vlastními režimy plnění a prázdnění.
Schopnost předčištění srážkových vod přes zatravněnou humusovou vrstvu zůstává stejná jako u samotného vsakovacího průlehu.
Pro technické řešení přívodu srážkové vody do zařízení průleh-rýha a pro hladinu maximálního nadržení vody v průlehu platí stejná pravidla jako pro vsakovací průleh.
Pokud je zařízení průleh-rýha navrženo jako liniová stavba (např. při odvodnění komunikací), je vhodné rozdělit průleh příčnými zemními hrázkami.
Poměr mezi redukovanou odvodňovanou plochou Ared a vsakovací plochou Avsak se u průlehu-rýhy orientačně pohybuje v rozmezí 5 < Ared/Avsak ≤ 15.

Vsakovací průleh-rýha s regulovaným odtokem
Zařízení průleh-rýha s regulovaným odtokem se používá v případě velmi nízké vsakovací schopnosti podloží (K  1.10-6 m/s). Součástí vsakovacího zařízení průleh-rýha je šachta s regulátorem odtoku a s odtokem do povrchových vod nebo kanalizace.

Vsakovací průleh-rýha v horninovém prostředí s nedostatečným vsakovacím výkonem


Obrázek 4 – Vsakovací průleh-rýha v horninovém prostředí s nedostatečným vsakovacím výkonem

Propojením jednotlivých zařízení typu průleh-rýha vzniká systém těchto objektů. Prvky mohou být v systému zapojeny v sérii nebo paralelně. Systém vykazuje vyšší bezpečnost v případě paralelního uspořádání.

Vsakovací nádrž
Vsakovací nádrž je objekt s výraznou retenční funkcí se vsakováním přes zatravněnou humusovou vrstvu. O vsakovací nádrž se jedná, pokud je poměr mezi redukovanou odvodňovanou plochou a plochou pro vsakování Ared/Avsak > 15. Je doporučeno, aby hydraulická vodivost podloží byla K > 1.10-5 m/s. V opačném případě je vsakovací výkon nádrže nízký a doba zatopení nádrže příliš dlouhá.
Hloubky nadržení ve vsakovacích nádržích se pohybují v rozmezí 0,3 m až 2,0 m.
Sklon svahů nádrže by neměl být větší než 1:4 s ohledem na bezpečnost pohybu. Větší sklonitost svahů by měla být doprovázena bezpečnostními opatřeními.
Vysoké hydraulické zatížení vsakovací plochy Avšak zvyšuje riziko kolmatace objektu a snížení jeho vsakovací schopnosti po dobu životnosti. Proto se při návrhu doporučuje zvýšit součinitel bezpečnosti vsaku podle ČSN 75 9010 až na hodnotu f = 5.
V případě bodového zaústění přívodu srážkové vody do vsakovací nádrže je vhodné individuálně zvážit nutnost předčištění pro zamezení kolmatace (kalová jímka, přívod přes zatravněné příkopy apod.) a lokálního opevnění vsakovací nádrže v místě zaústění přívodu.

Podzemní vsakování

Vsakovací rýha
Vsakovací rýha je hloubené liniové vsakovací zařízení vyplněné propustným štěrkovým materiálem zrnitosti 16/32 mm s retencí a vsakováním do propustnějších půdních a horninových vrstev podloží.

Vsakovací rýha s povrchovým plošným přítokem

Obrázek 6 – Vsakovací rýha s povrchovým plošným přítokem

Přívod vody je zajištěn po povrchu nebo pod povrchem. Povrchový přívod vody se doporučuje přes zatravněný pás, což zlepšuje předčištění srážkové vody vtékající do vsakovacího zařízení.
Při vsakování v rýze s podpovrchovým přívodem musí být na vtoku umístěna kalová jímka a revizní šachta, popřípadě proplachovací šachta na opačném konci drenáže.

Podzemní prostory vyplněné štěrkem nebo bloky
Podzemní vsakovací prostory vyplněné štěrkem nebo prefabrikovanými bloky jsou zpravidla plošnými objekty.

Přívod vody do tělesa je zajištěn přes vstupní šachtu nebo vstupní otvor.
Před objekt podzemního vsakovacího zařízení se doporučuje předřadit prvek pro předčištění srážkových vod, např. kalovou jímku s nepropustným dnem a stěnami, filtrační šachtu či jiný objekt dle povahy znečištění srážkových vod.

Vsakovací šachta
Vsakovací šachty slouží k bodovému vsakování a jejich využití je možné pouze u vymezených typů odvodňovaných ploch.
Šachty by neměly prostupovat vrstvami s malou propustností, které účinně chrání podzemní vody.
Před vsakovací šachtu se doporučuje předřadit prvek pro předčištění srážkových vod, např. kalovou jímku s nepropustným dnem a stěnami, filtrační šachtu či jiný objekt dle povahy znečištění srážkových vod.

4. Odvádění do povrchových vod

Při odvádění srážkových vod do vod povrchových je zpravidla nutné zdržení odtoku prostřednictvím retenčního objektu.
Každý retenční objekt musí být vybaven regulátorem odtoku, který reguluje odtok z objektu na hodnotu, která musí být nižší než předepsaný přípustný odtok podle 5.2, popřípadě 5.3.
Každý retenční objekt musí být vybaven bezpečnostním přelivem, který je hydraulicky a konstrukčně navržen tak, aby bezpečně převedl průtok způsobený vyšší než návrhovou srážkou.
S ohledem na krajinotvornou a estetickou funkci a podporu evapotranspirace je vhodné navrhovat retenční objekty jako povrchové nádrže se zatravněnými břehy.

Suché retenční dešťové nádrže (poldry)
Suché retenční nádrže jsou povrchové nádrže tvořící vymezený retenční prostor, který se plní při srážkovém odtoku z odvodňované plochy. Snižují kulminační průtok a regulovaně se vyprazdňují pomocí regulátoru odtoku.
Plochy suchých retenčních nádrží se navrhují s převážně vegetačním pokryvem. Půdorys se řídí lokálními podmínkami.
Decentrální nádrže u jednotlivých nemovitostí jsou konstrukčně řešeny jako průlehy bez vsakovací funkce. Při odvodnění komunikací se navrhují jako liniové průlehy, jejichž dno je v určitém sklonu a jsou rozděleny na více celků zemními hrázkami.
Regulátor odtoku je umístěn v nejnižším bodě nádrže.
Pro omezení vnosu nerozpuštěných látek a sedimentů do celé nádrže se doporučuje u vtoku do nádrže vytvořit konstrukčně oddělený usazovací prostor.
Stavební a konstrukční řešení centrálních suchých retenčních dešťových nádrží se navrhuje podle zásad platných pro dešťové nádrže (viz ČSN 75 6261) a pro malé vodní nádrže (viz
ČSN 75 2410).

Retenční dešťové nádrže se zásobním prostorem
Retenční dešťové nádrže se zásobním prostorem transformují povodňovou vlnu a řízeně vyprazdňují retenční prostor až po hladinu zásobního prostoru, který je využíván k různým účelům.
V intravilánu jsou obvykle navrhovány jako okrasné nádrže v obytné zástavbě a parcích, kde plní estetickou funkci, zlepšují mikroklima a jsou využívány i k jiným účelům.
Regulátor odtoku je umístěn na úrovni hladiny zásobního prostoru nádrže.
Pro omezení vnosu nerozpuštěných látek a sedimentů do celé nádrže se doporučuje u vtoku do nádrže vytvořit konstrukčně oddělený usazovací prostor.
Část retenčních dešťových nádrží se zásobním prostorem lze provozovat jako biotop s biologickým čištěním vody. Pro zvýšení čisticí schopnosti se navrhuje cirkulace vody přes biotop.
Stavební a konstrukční řešení centrálních retenčních dešťových nádrží se zásobním prostorem se navrhuje podle zásad platných pro dešťové nádrže (viz ČSN 75 6261) a pro malé vodní nádrže (viz ČSN 75 2410).

Umělé mokřady
Uměle vytvořené mokřady kombinují mělkou nádrž s nadržením a s vodními rostlinami za účelem biologického čištění srážkových vod.
Umělé mokřady jsou určené ke zvýšení vlhkostních poměrů, úpravě jakosti vody, retenci a regulaci odtoku vody.
Pro omezení vnosu nerozpuštěných látek a sedimentů do celé nádrže se doporučuje u vtoku do nádrže vytvořit konstrukčně oddělený usazovací prostor.
Regulátor odtoku je umístěn na úrovni hladiny stálého nadržení.


5. Odvádění do jednotné kanalizace

Při odvádění srážkových vod do jednotné kanalizace je zpravidla nutné zdržení odtoku prostřednictvím retenčního objektu.
Retenční objekty jsou řešeny obdobně jako v případě odvádění srážkových vod do vod povrchových.

Dimenzování objektů

Metoda návrhu objektů HDV závisí na velikosti odvodňovaného území a na složitosti systému odvodnění.
Pro dimenzování objektů HDV, které jsou součástí malých a jednoduchých systémů odvodnění, je možné použít výpočet srážkového odtoku a jeho transformace pomocí jednoduchých statistických a empirických metod.

Jednoduché metody návrhu se použijí:
• v případě, kdy jednotlivá vsakovací zařízení s retenčním prostorem nebo retenční objekty nejsou řazeny sériově (podle ČSN 75 9010);
• pokud je odvodňovaná plocha zaústěná do jednotlivého vsakovacího zařízení s retenčním prostorem menší než 3 ha (podle ČSN 75 9010);
• u samostatných retenčních objektů pro odvodňovací systémy s plochou povodí
A < 200 ha a s dobou dotoku v povodí a ve stokové síti td < 15 min (podle ČSN EN 752).

Návrh objektů HDV v systému odvodnění pomocí dlouhodobé simulace srážko-odtokového procesu s využitím hydrologických a hydraulických modelů je vhodný pro všechny případy.

Jednoduché metody návrhu
Vztah mezi přítokem a odtokem do/z retenčního prostoru vsakovacího nebo retenčního objektu popisuje hydrologická bilance (viz tabulka 1).
Bilance přítoku a odtoku do/z retenčního prostoru zařízení se provede pro různé doby trvání srážky t s periodicitou p odpovídající četnosti přetížení objektu. (viz tabulka 1, obrázek 2).
Pro dimenzování retenčního objemu V se stanovenou četností přetížení objektu je rozhodující taková srážka o délce trvání t se zvolenou periodicitou p, která způsobí největší rozdíl mezi objemem přítoku a odtoku (viz obrázek 2).
Objemem odtoku se rozumí objem vody odvedené vsakovaným nebo regulovaným odtokem, popřípadě jejich součtem.

Schéma dimenzování retenčních prostor jednoduchou metodou návrhu

Obrázek 1 – Schéma dimenzování retenčních prostor jednoduchou metodou návrhu

Pro větší povodí, kde se projevuje doba dotoku td do retenčního zařízení, je vhodné dobu dotoku na straně odtoku z retenčního prostoru zohlednit při výpočtu.
Dobu dotoku do retenčního prostoru lze zohlednit například podle ČSN 75 6261.
Objekty plošného vsakování bez retenčního objemu V se dimenzují na dobu trvání srážky
t = 15 min a periodicitu výskytu p = 0,2 rok-1.

Provoz objektů

Pro každý vybudovaný objekt a zařízení HDV nebo jejich kombinaci (dále jen systém HDV) musí být stanoven jeho vlastník, který bude po dokončení díla odpovědný za jeho provozuschopnost.
Z hlediska provozu systému HDV je při jeho výstavbě nutné dbát na zajištění vhodného přístupu ke všem částem zařízení, ve kterých je nutné provádět údržbu.
Pro zajištění budoucí funkčnosti systému HDV jsou nezbytné správné stavební postupy a provedení stavby, a to včetně nezávislé kontroly.
Na veřejných prostranstvích je potřebné vybavit zařízení a objekty HDV informačními tabulemi, které upravují určité činnosti (např. možnost chůze, zákaz sportovních činností či venčení psů), popř. podávají informace o funkci zařízení/objektu.

Údržba a obnova

Činnosti nutné k zajištění provozuschopnosti systému HDV lze rozdělit do tří kategorií:
• pravidelná údržba;
Pravidelnou údržbou se rozumí časově předvídatelné úkony, např. údržba vegetace, odstraňování odpadků či preventivní kontroly.
• příležitostná (občasná) údržba;
Příležitostnou údržbou se rozumí úkony hůře časově předvídatelné či prováděné jednou za delší období, jako je např. odstranění sedimentu ze sedimentačních zařízení.
• obnova;
Obnovou se rozumí úkony, které odstraňují částečné nebo úplné fyzické opotřebení objektů/zařízení HDV, čímž se zajistí jejich původní funkčnost (v původních užitných hodnotách). Potřeba těchto úkonů může být omezena správným návrhem a výstavbou zařízení. Obnova je potřebná v situacích způsobených místními podmínkami či nečekanými událostmi, jejichž časový výskyt nelze přesně určit.

Tabulka 2 – Typické úkony údržby a obnovy objektů a zařízení HDV

Úkon údržby a obnovy

je vyžadováno

může být vyžadováno

Objekt/zařízení HDV

Vegetační střechy

Propustné povrchy

Plošné vsakování

Vsakovací průleh

Vsakovací nádrž

Vsakovací rýha

Vsakovací šachta

Prefabrikovaná podzemní
vsakovací zařízení

Suché retenční nádrže

Retenční nádrže se zásobním
objemem

Mokřady

Předčisticí zařízení

Pravidelná údržba

Kontrola

Odstranění odpadků a listí

Kosení trávy

Pletí

Údržba křovin

Údržba břehové vegetace

Údržba vodní vegetace

Příležitostná údržba

Odstranění sedimentu

Výměna vegetace

Čištění (zametání) pro-pustných a polopro-pustných povrchů

Obnova

Obnova objektu/zařízení či jeho částí

Obnova filtrační vrstvy

Konec výtahu z 3. návrhu normy TNV 75 9011.

Ing. Oldřich Pírek

Tento článek byl již v plném znění publikován ve sborníku k semináři ASIO, spol. s r.o. „Vodohospodářské jednohubky aneb přijďte ochutnat novinky“ (únor 2012).