Odpověď
18. 5. 2021
Dobrý den, Oldřichu, děkujeme za Váš zájem. Odpovědi najdete v textu. Přeji pěkný den.
1. Bakterie, kterými je osazena čistírna, nemají rády antibakteriální a dezinfekční prostředky používané na úklid. Lidé si v diskusích teskní, že ekologické přípravky jsou příliš drahé a prodražují tak samotné náklady na provoz čistírnu, nehledě na to, že mnohdy nefungují a neodstraňují silnou špínu jako SAVO a jemu podobné prostředky. Biologické čištění je založeno na činnosti bakterií a tak je potřebné to zohlednit při provozu. Prášky na praní, a prostředky osobní hygieny atd. jsou netoxické, problémové jsou desinfekční prostředky a aviváže (ve větším množství). U desinfekčních prostředků se problém dá řešit tím, že se uživatel vyhne těm nejagresivnějším z hlediska toxicity vůči bakteriím v čistírně a to přípravkům na bázi chloru. Těch prostředků, které zabezpečí hygienické prostředí doma a fungují na jiném principu je ale dostatek. Pozor je potřebné si dát u prostředků do myček nádobí – tam je nutné se vyvarovat těch s vysokým pH. Obecně tedy není problém najít si vhodnou domácí chemii, a to i v různých cenových úrovních. Fungujících domovních čistíren u normálně fungujících domácností je dost na to, aby se dalo potvrdit že to není nemožné mít čistou domácnost i fungující čistírnu.
2. Dočetl jsem se, že když je v obci kanalizační přípojka, obvykle úřad provoz ČOV nedovolí, není to šikana? A o jaký záměr se to opírá? Co když chce budoucí provozovatel ČOVku proto, aby se choval uvědoměle a udržel vodu v krajině? Pokud je v obci veřejná kanalizace, pak obvykle obec vyhláškou a vodoprávní úřad svým rozhodováním nepovolují domovní čistírny. Logiku to má v tom, že je u sídlišť s koncentrovanou výstavbou (dostatek obyvatel na metr kanalizace) finančně efektivnější a často i udržitelnější centrální čištění (nižší celkové náklady, vyšší komfort, menší spotřeba energie a uhlíková stopa). Navíc dotace na veřejnou kanalizaci v obci je podmíněna připojením určitého počtu obyvatel. Jsou ale také lokality, kdy centrální řešení není nejvýhodnější a obec proto, že je k centrálnímu řešení donucena jedná neekonomicky a navíc někdy i neekologicky, tam kde by bylo potřebné vodu v krajině udržet. K dispozici jsou i další variantní řešení – maloprofilová kanalizace, domovní čistírny nebo dokonce systémy s dělením vod (hight tech suché záchody + čištění šedých vod). Ideální by proto bylo, aby každá lokalita byla posouzena individuálně z pohledu udržitelnosti – sem patří i skutečné náklady, které občan za odpadní vody zaplatí, celkové dopady na prostředí atd. , a aby občané měli možnost se vědomě informovaně rozhodnout o pro ně vhodném řešení. Samotnou kapitolou je pak zcela nelogické chování vodoprávních úřadů tam, kde je vody nedostatek (zákaz odběru z vodovodů a případně i z toků v letním období) a kontraverzní zákaz recyklace šedých vod z jejich strany, nebo nepřekonatelné komplikace dané legislativou (závlaha vyčištěnou vodou nelogicky podléhá podle některých úřadů podmínkám pro vypouštění do vod podzemních se všemi administrativními záludnostmi).
3. Co je výhodnější: mít ČOVku na ohlášku nebo schválenou vodoprávním úřadem? Co byste budoucím provozovatelům poradili? Opravdu budeme potřebovat souhlas správce povodí a stanovisko správce vodního toku/kanalizace? Nestačí jenom razítko z úřadu ochrany ŽP příslušné obce? Z hlediska občana je výhodnější mít ČOV na ohlášení – není potřebné obnovovat povolení k nakládání s vodami a cena za revize je zpravidla nižší, než za odběry vzorků. Z hlediska státu je to výhodnější tam, kde jsou nekomplikované podmínky – dozor je zajištěn třetí osobou (státní správa na dozor nemá kapacity) a je komplexní. Tam kde se podmínky mění apod. tam je výhodnější aby si stát nechal možnost požadavky do budoucna měnit. Bohužel je potřebná na ohlášení stejně vyčerpávající dokumentace a její odsouhlasení, jako v případě klasického vodoprávního řízení (tj. jako by se stavěla čistírna pro 1000 obyvatel). Inspirují by byl příklad z Maďarska – tam kde mají obce poctivě zpracovaný územní plán na povolení domovní čistírny stačí, aby notář ověřil, že osoba která zpracovala dokumentaci má k tomu oprávnění. Za všechno ostatní (soulad) odpovídá autorizovaný inženýr a pak samotný provozovatel. Občasný paradoxní postup z praxe u nás, kdy se správce povodí vyjadřuje k domovní čistírně v zahrádkářské kolonii, vzdálené několik stovek metrů od toku (a navíc od stolu, záporně a s opačným názorem než je názor hydrogeologa), je přinejmenším mrháním lidskou prací a příkladem toho, kdy náklady vydané na administrativu jsou přinejmenším nehospodárné.
4. Je možné, že získání povolení trvá 7 až 10 měsíců od prvního kroku? Jsou obrovské rozdíly mezi vodoprávními úřady co do rychlosti (dá se to stihnout i rychleji), ochoty, odborných znalostí a odvahy riskovat ve prospěch těch nejlogičtějších (nejudržitelnějších) řešení. A pak i co se týká přijetí odpovědnosti za výsledek svého působení.
5. Pokud by se klient rozhodoval mezi kořenovou čističkou (umožňuje mu ji pozemek) nebo ČOVkou, co byste mu doporučili? Klient bude mít rodinné bydlení pro 4 až 5 osob, celoročně obydlený objekt. Rozhodoval bych se podle konkrétní situace jak co se týká místa, tak i co se týká finančních možností a ochoty a schopností provozovatele. ČOV s intenzivními technologiemi (tj. prostorově méně náročnou a levnější, ale provozně dražší) bych volil tam, kde bych dal přednost nižším investičním nákladům a tam, kde by byla technicky zdatná obsluha. Extenzivní ČOV – tj. zemní filtr nebo vegetační ČOV bych volil tam, kde by byly vhodné výškové poměry a dalo se využít spádu (energie zadarmo) a tam, kde bych upřednostnil minimální technické nároky na obsluhu a nízké provozní náklady, kterými se zaplatí vyšší investiční náklady (zpravidla za např. 20-30 roků). Extenzivní technologie bych volil i tam, kde je velká nerovnoměrnost v zatížení ČOV, což bývá u sezónně obývaných rekreačních objektů.
6. Náklady na elektrickou energii se u čistírny odpadních vod pohybují kolem 1200,- Kč, odpovídá to? U čistíren na principu aktivace, tj. pracujících se zdrojem vzduchu to tak asi je.
7. Dočetl jsem se, že kal z ČOV je třeba 1 až 2 ročně vyvážet. V případě, že se v něm nenachází nadlimitiní množství nežádoucích látek (chlornany, fosfáty, amoniak) je možné využít kal na kompostování, ale jak to provozovatel zjistí? Tady by vyčerpávající a objektivní odpověď byla na několik stránek. U některých ČOV je třeba kal i 2x ročně odvážet, některé mají kal řešen tak, že je aerobně stabilizovaný a odvodněný (a ve výsledku jeho jen několik kg/rok) a tak ho není nutné odvážet vůbec, u ČOV s velkou septikovou částí se kal odváži jednou za 5 a více roků. V každém případ je to podstatné, jak se řeší kal, pokud chceme kalkulovat celkové náklady na provoz. Co se týká obsahu nežádoucích látek – ve svém kalu máte jen to co tam dáte vy (na rozdíl od kalu z velkých městských čistíren, kde jsou navíc další chemické látky a nebezpečnější bakteriální osídlení). Z toho co jste uvedl výše – fosfáty a amoniak – to je i obvyklým obsahem na zahradě používaných hnojiv (ušetříte tak za hnojiva a nebude potřebné tyto látky odstraňovat z vody, případně vyrábět a těžit). Další znečištění se u domácího kalu vyskytuje v koncentracích, které jsou bagatelní a ve výsledku mnohem méně rizikové, než rizika vyplývající z jiných činností – použití průmyslových hnojiv, kompostů z velkých čistíren a pesticidů.
8. Provozovatelé si stěžují, že u starších , popřípadě levnějších ČOV existují velké množství problémů, musí každé dva týdny doplňovat bakterie, nemohou používat toaletní papír, protože okamžitě ucpává čističku, že si museli dokoupit do čističky provzdušňovací čerpadlo, aby čistička stíhala, že filtry do čerpadla jsou drahé a provoz se prodražuje. Ačkoliv jim výrobce slibují bezúdržbovost, není tomu tak. Je pravdou, že k „vyčištění trhu“ u nás podobně jak se stalo například v Rakousku, zatím úplně nedošlo. Výrobkový přístup – tj. že každý typ čistírny je skoro rok na zkušebně v různých režimech – určitě zvýšil nároky na výrobce a na kvalitu dodávaných čistíren. Co zatím nefunguje, je kontrola ze strany státu a hlavně její adresnost. Ukazuje se, že v oblastech, kde úřad alespoň formálně hlídá provádění revizí a odevzdávání protokolů ze vzorkování se situace rychle mění, protože praxe prověří co je funkční, a pokud výrobce musí řešit pár reklamací měsíčně, tak je z trhu rychle pryč. Jinak u funkčních čistíren není nutné dávkovat bakterie, toaletní papír (ne hygienické ubrousky) se rozvlákní a skončí v kalu a čistírny jsou relativně málo náročné na údržbu (mají již hlášení poruch), případně v případě extenzivních čistíren jsou skoro bez nároků na údržbu. To, že výrobci slibují i bezúdržbovost, nebo je nutné čistírny častěji obsluhovat je dáno silnou konkurencí a „cenovou válkou“. Domovní ČOV je dnes levnější než byla před dvaceti roky, a tak se to někde někdy projeví, například v menším objemu nebo náročnější obsluze, která nahrazuje technický detail. Zkuste si představit, jak by třeba fungoval trh s automobily, kdyby auta nemusela na technickou kontrolu …
9. Mikroorganismům údajně vadí i zima, je možné, že bakterie zabijí velké mrazy? Zrovna zimní provoz není obvykle u domovních čistíren problematický, protože zpracovávají jen „teplé“ odpadní vody a nesmí do nich ze zákona přijít např. voda z tajícího sněhu. Teplota vyšší než 12 stupňů Celsia je tak obvyklá. U domovních čistíren pak ani obvykle není požadována nitrifikace, která vyžaduje přítomnost bakterií náchylnějších na nižší teploty.
10. Proč se nesmí čistá voda z čističky vypouštět do veřejné kanalizace, která končí v čističce odpadních vod? Komu vadí, že do obecní čističky vtéká už přečištěná voda? V podstatě málo znečištěná voda zatěžuje čistírnu hydraulicky (navyšuje náklady na čerpání atd.) a z hlediska technologického přivádí na čistírnu jen hůře odbouratelné organické látky, čímž zhoršuje procento odstranění těch lehce odbouratelných. Obvykle ale jednotlivé čistírny nemohou nijak podstatně proces čištění ovlivnit. Hlavní argument tedy je, že je to tak stanoveno v zákoně O vodovodech a kanalizacích, a tam se to myslím dostalo spíše v souvislosti s průmyslovými vodami. Bohužel se to pak paušálně uplatňuje i tam, kde to moc význam a dopady nemá. V zásadě je to pořád stejný problém – zobecněním nařízení nejsme schopni postihnout všechny možné varianty a systém založený na odpovědnosti místních autorit nemáme odvahu nechat působit, a tak pak některá universální nařízení vypadají jako nesmyslná. Možná bychom se mohli v tomto ohledu poučit i z toho, co se odehrává kolem kovidových opatření…
