ČOV v bambusovém houští aneb HSBR 250 mod. v Nabeghlavi

30. 5. 2019

Čistírny odpadních vod

Po minulé apokalyptické cestě plné nepříjemných cestovních zvratů a nečekaných událostí jsem k přípravě akce přistupoval tentokrát se značným respektem. A vyplatilo se. Úvodní cesta až na místo činu v posloupnosti autobus, vlak, autobus, letadlo, auto, trvala sice dvacet hodin, ale proběhla bez jakýchkoliv nepříjemností a snad jen příjezd v brzkých ranních hodinách měl trošku vliv na start vědomostního tréninku.

Ač jsem měl za lubem přesně dané činnosti a odsouhlasený program celého pobytu vedením firmy, na místě bylo samozřejmě všechno jinak. Obsluha čistírny odpadních vod začala už ze startu bombardováním tisícem připomínek a reklamací a stížností, co všechno nefunguje a k čemu všemu nedostali podklady. Takže jsme bez nějaké další dohodnuté teoretické přípravy vzali nohy na ramena, rozum do hrsti a pěkně se přesunuli přímo na ČOV.

Ta se nacházela na stejném místě, pouze okolí se drobně změnilo. ČOV byla totiž kompletně obrostlá bambusovým houštím, které prakticky znemožňovalo přístup k jednotlivým objektům a z toho bylo zřejmé, že se obsluha ČOV obsluhou příliš nezabývala. Tak jsem počkal, než mi prosekají cestu k prvnímu stupni naší dodávky – k  čerpací stanici a sám jsem se šel podívat na výusti do řeky, to vám o celém zařízení taky hodně řekne.

ČOV v bambusovém háji

Voda tekla do řeky nečištěná přímo z by-passu čerpací stanice (ještě, že jsem ho tam tehdy prosadil) a čerpací stanice tedy nefungovala. Když jsme se dostali do malé provozní budovy byla obě čerpadla ve stavu poruchy a signalizace provozních hladin samozřejmě ukazovala překročení té havarijní. Z toho jednoznačně vycházelo, že tím pádem ani čistírna odpadních vod nemohla být v uspokojivém provozu, a to minimálně ve smyslu chodu biologie. Přesto, a možná právě proto, byl chod ostatních částí překvapivě uspokojivý. Program běžel v nastaveném rytmu střídání fází v jednotlivých cyklech, dmychadla, stejně jako čerpadla a elektroklapky pracovaly mechanicky dle nastaveného programu bezproblémově, žádné zničené aerační elementy a podobně. Jedinou vadou tedy nakonec byly totálně zakolmatované vstupní česle , které evidentně nikdy nikdo nečistil, ale po jednoduchém zaučení ve smyslu „jak se na lopatu sedá“ všichni věděli, co s těmi hrabičkami mají dělat.

Takže pánové vyčistit a pak můžeme pokračovat. Po plánovaném průchodu čistírny, kde padla spousta otázek na téma, co to je, co je tam uvnitř a co se s tím má dělat, jsem vyčerpanou skupinku budoucí obsluhy ještě vzal na teoretické zaškolení do místního meeting roomu. To už byl poslední hřebíček do jejich naprosto zničené rakve. Skelné zraky naslouchající pohádkám o hydraulickém a látkovém zatížení vypovídaly o všem. Krásné povídky na téma délky cyklu a jednotlivých fází, o možnostech, jak to změnit, či upravit, myslím, už nepadly na úrodnou půdu. Leč povinnost je povinnost. Pro mě kombinovaný rusko-anglický výklad nebyla taky žádná lahůdka.

Zaškolení v meeting roomu

Druhý den výuky už šel jako po másle, nová kontrola ČOV po vyčištění a zprovoznění čerpací stanice proběhla bez komplikací a to včetně výuky, jak nastavit v logické jednotce jednotlivé parametry provozu. Jedinou černou tečkou tak nakonec zůstalo nefunkční měření množství vod, způsobené patrně poškozením vstupního kabelu do měřicí jednotky.

Zpáteční cesta byla rozložena do dvou dnů, a tak byla alespoň trochu, až na ten nedostatek spánku, snesitelnější. Mohu jen doufat, že zaškolení, které jsem provedl, změní chování obsluhy v budoucích měsících a letech. Vzpomínkou v hlavě mi zůstane obrázek čistírny zarostlé bambusem.

Pohled na ČOV od řeky

Ing. Antonín Vondruška