ČOV v horách

13. 6. 2019

Čistírny odpadních vod

V Bílých Karpatech nás přivítali pracovníci CHKO nádherným filmem o krásách místní krajiny. Pro tuto oblast jsou typické louky s orchidejemi, oskeruše nebo hadi.

Seminář byl jako vždy „diskuzní“ a tak vedle přednášek byly zajímavé diskuze na „žhavá témata“. O dotačním titulu na domovní čistírny odpadních vod pro obce hovořil Jan Topol a z jeho excelentní přenášky bylo zřejmé, že projekt řešení obcí skupinami čistíren řízenými centrálně je dobrý směr, zejména z hlediska udržitelnosti a důvěryhodnosti provozu. Na druhé straně je v projektu ještě několik nedořešených (nejednoznačných) míst – je soustava domovních ČOV veřejnou kanalizací se všemi důsledky (cenotvorba stočného atd.) nejlepší technologie – třída III nejvhodnější pro všechny lokality? Nemělo být v požadavcích, že je třeba instalovat nejlepší (nejudržitelnější) řešení pro danou lokalitu? Padly otázky, jestli má smysl odstraňovat fosfor v případě, kdy ze zemědělské produkce je ho v toku takové množství, že jeho odstraňování z hlediska trofizace nic neřeší. Nemělo by smysl namísto vypouštění do toku upřednostnit zásak v blízkosti toku, nebo využití na závlahu a využít tak schopnosti půdy sorbovat fosfor? Na druhé straně je zřejmé, že jsou lokality, kdy odstranění fosforu i u domovních čistíren smysl má, ale je nutné použití třídy III za každou cenu?

Na debatu ohledně fosforu navázala Ing. Štiková promítnutím pořadu „nedej se“ a rozproudila debatu o tom, co tam zaznělo. V podstatě to bylo hned několik témat – fosfor, věrohodnost údajů ze zkoušky typu a možnost jejich ověření a problematika kontroly provozu. Myslím, že jsme se shodli na tom, že odstraňování fosforu „za každou cenu“ nebo argument, že za dotace musí být nejlepší technologie, nemusí být tím nejlepším řešením pro danou lokalitu a provozovatele. Mělo by se hledat optimální řešení. Paradoxně někdy je legislativa proti optimálnímu řešení a úřady se snaží upřednostnit vypouštění do toku před zasakováním (využitím přirozených přírodních procesů k dočištění), které by bylo ve velké většině případů ekonomičtější a méně rizikové. Debata proběhla i o optimálním způsobu kontroly domovních čistíren – opět bylo konstatováno, že největší slabina je v kontrolní funkci státu. Pokud vyjdeme z toho, že stát není schopen zkontrolovat každou čistírnu, pak je nejlogičtějším řešením obdobný systém kontroly, jako je kontrola kotlů nebo technická kontrola aut. Fungovala by instituce technické kontroly automobilů bez toho, že je nějaká jejich evidence a z té evidence je zřejmé, zda kontrola technického stavu proběhla a bez toho, že čas od času policie zkontroluje, zda kontrolovaný automobil na technické kontrole byl? Vodoprávní úřady by měly mít přehled (nebo systém, ze kterého by bylo zřejmé, zda technické kontroly čistíren probíhají) a občané pocit, že to někoho zajímá. Jinak je úplně jedno, zda uživatelé neodebírají vzorky nebo si nepozvou někoho na revizi.

Karel Plotěný si pak s využitím podkladů od omluvené Ing. Matějů (a německých podkladů) připravil přednášku o rezistentních bakteriích, které jsou často zmiňovány jako největší současné riziko při použití recyklovaných vod a kalů z čištění odpadních vod. Z přednášky vyplynulo, že i v Německu je toto riziko vnímané jako podstatné, avšak na rozdíl od ČR je hodnoceno racionálně a v souvislostech. Například největší rizika šíření rezistentních bakterií jsou přímý styk – v nemocnicích, na letištích a překvapivě i v objektech pro chov dobytka. Co se týká vody, pak je to odtok nečištěných vod z odlehčovacích komor nebo použití nehygienizované vody na závlahu nebo vypouštění i vyčištěných vod z čistíren, na kterých dochází i k čištění vod z nemocnic a LDN a tam, kde je navíc větší množství těžkých kovů. V přírodě je pak největším zdrojem rezistentních bakterií zemědělství – v oblastech s pastvou dobytka pak výhradním. Jednak se aplikují v chovech mnohem větší množství a pak zemědělské „odpady“ jsou aplikovány přímo na půdu. Pro posouzení rizik je důležité si uvědomit, kde vznikají tzv. HOT SPOTY – místa, kde nastává velká koncentrace rezistentních mikroorganismů nebo místa, kde jsou rezistentní mikroorganismy podpořeny prostředím obsahujícím biocidní látky a těžké kovy (Cu, Zn). Logicky si pak můžeme vyvodit, kde jsou rizika největší a naopak, kde bagatelní. Například lehké šedé vody nebo stabilizovaný kal z domovních čistíren nebo dokonce vegetační čistírny jsou z hlediska těchto rizik a možnosti tvořit HOT SPOTY logicky nejméně konfliktní. Z hlediska rizik je potřebné chránit především vodárenské toky a vodní útvary určené k rekreaci (koupací vody). Zajímavé je, že vedle hygienizace vody jsou jako důležitá opatření uváděny zelené pásy kolem vodotečí zabraňující splachům z polí. Z údajů v německých zdrojích vyplývá, že jako upřednostňovaná opatření je třeba brát čištění vzduchu ve stájích, snížení množství antibiotik v zemědělství a úprava zemědělských odpadů před jejich aplikací, minimalizaci úniku nečištěných odpadních vod přes odlehčovací komory a velké městské čistírny. Proto se předpokládá, že od roku 2029 bude nařízeno kal z těchto čistíren (nad 100 tis. EO) nepoužívat na zemědělskou půdu. Naopak u menších komunálních čistíren, zejména tam, kde není riziko vzniku HOT SPOTU, je stále upřednostňovaný způsob použití na zemědělské půdě (po případné hygienizaci) jednoduše proto, že jde o nejudržitelnější způsob.

Obr.: Pohled do čistírny odpadních vod, ze kterého je zřejmé, že aby „něco“ mělo výsledky, je potřebné se tomu věnovat, ať už je to krajina, nebo způsob čištění odpadních vod.

V souvislosti s přednáškou o srážkových a šedých vodách Ing. Plotěný zmínil problematiku sucha a adaptaci na něj . Poukázal na to, že debata kolem sucha je v ČR spíše směřována tak, že jsou upřednostňována opatření vedoucí k náročným investicím. V rámci přednášky byl proto prezentován model vzniku srážek, který v ČR zjevně chybí. V Německu pro účely debat kolem adaptace na změnu klimatu (mimo jiné německá strategie je už z roku 2011) byl Max Planck institutem zpracován model, ze kterého je zřejmé, že minimálně 2/3 srážek spadlých v našich končinách jsou srážky, které vznikly odparem nad kontinentem. V České republice se dá předpokládat, že jedna pětina spadlých srážek doteče a 4/5 se odpaří. Z prezentovaného si myslím, že logicky vyplývá, že i v České republice není voda odpařená z vodní hladiny nebo stromy ztracená, ale vrácená do oběhu, a i kdyby se vypršela u sousedů a ta od sousedů zase u nás, tak má smysl podporovat zeleň a vodu v krajině ve všech formách.

Co se týká šedých vod z osobní hygieny, byly prezentovány výsledky nejnovějších stanovení rizik, ze kterých vyplývá, že použití vyčištěných hygienizovaných vod na splachování nebo závlahu je bezkonfliktní. Co se týká nečištěných nebo nehygienizovaných vod, ty představují riziko tam, kde by se z nich mohly uvolňovat aerosoly (závlaha postřikem) a naopak, například spláchnutí záchodu vyčištěnou nehygienizovanou šedou vodou je stejně rizikové jako spláchnutí pitnou vodou (tj. riziko je únosné).

Michal Kriška prezentoval hned několik realizovaných extenzivních (vegetačních, kořenových) čistíren. Pokud se někdo má přesvědčit o funkčnosti vertikálního řešení (biofiltru), tak za shlédnutí stojí Velká Jesenice u Hradce Králové, nebo řada čistíren v Rakousku (tam jsou v provozu i více než 20 roků, a tak se dá rozptýlit nedůvěra přímo na lokalitě).

Obdobně i Michal Šperling ukázal, že vegetační čistírny i v ČR začínají získávat půdu pod nohama, i když jim stále některá Povodí a vodoprávní úřady vzhledem k minulým zkušenostem s horizontálně uspořádanými čistírnami nevěří. Dokonce se už lze potkat s vegetační čistírnou, která recykluje vodu v Praze ve vnitrobloku, a to dokonce na střeše budovy. Je tak příkladem NBS – přírodních řešení proti projevům změny klimatu a myslím, že se obyvatelům bloku odměňuje snížením venkovní teploty, tak jak se na prvek zelenomodré infrastruktury sluší.

V kontrastu k  vegetačním čistírnám , co se týká techniky, jsou membránové čistírny . Sedmiletý provoz ČOV v Benecku – Štěpanické Lhotě odprezentovala S. Kubíčková. Ze zkušeností vyplývá, že membránovky mají své místo a budou mít v budoucnu ještě větší význam a to tam, kde budeme vodu recyklovat pro další využití. Zlevní se tak i její čištění, protože získáme „novou“ vodu, a i když to řada provozovatelů nerada vidí, „ušetříme“ tak vodu pitnou.

Pokud mám seminář nějak shrnout, tak se opět podařilo, aby byl diskuzní, škoda jen, že se do debaty nezapojily vodoprávní úřady. Z přednášek je zřejmé, že se opět posunul význam decentrálních řešení a řešení šetřících vodu, i když to stále v praxi není vždy chtěná aktivita. Byly navršeny argumenty, proč má smysl se decentrálem zabývat. Prostě je v řadě případů udržitelnější, což znamená výhodnější ekonomicky (cena za řešení odpadních vod), ekologičtější (voda zůstává v místě a přispívá k zmírnění následků klimatu), méně zdravotně rizikovější (individuální řešení jsou nejméně riziková z hlediska šíření rezistence a bakteriálního znečištění). Ukázalo se také, že řešením může být jak high tech, tak i extenzivní přístup, důležitý je především individuální přístup zohledňující lokalitu samotnou. Slabinou je stále způsob, jakým probíhá kontrola provozu decentrálu, u skupinových nasazení se jeví zajímavé sledování on-line, u individuálních řešení pak cesta vede přes revize, jen je potřebné, aby celý systém fungoval obdobně jako například technické kontroly u aut, a tady chybí podpora státu. Přeci nemůže být problém, mít k dispozici program (nebo využít ISPOP) na to, aby se tam zaznamenávaly povolené ČOV a průběh jejich kontroly. Již jen vědomí, že se úřady o instalace zajímají, by navýšilo pravděpodobnost lepší funkce několika násobně. Umím si představit, že by se dostavily i další efekty, jako zlepšení technického stavu čistíren (obyvatelé problematických čistíren by zpětně vyvinuli tlak na dodavatele).

Ing. Karel Plotěný