U nás je odpadní voda nechtěné dítě, o které se nechtějí starat ani vodaři, ani "odpadáři". Až na výjimky se jí chtějí co nejrychleji zbavit i producenti a to především proto, že pokud je jí dostatek, tak je z ekonomického hlediska výhodnější sáhnout po „nové“ vodě z vodovodu nebo do podzemních zásob a použitou vodu po co nejmenší úpravě vypustit do veřejné kanalizace nebo toku. Což je typický příklad globálního přístupu založený na co nejmenším odporu. Pokud totiž odpadní vodu nevyčistíme hned u zdroje, tak se po smíchání s komunálními vodami „ztratí“ v komunálních a povrchových vodách, což ve srovnání s odpady a skládkami má navíc výhodu v tom, že odteče a zbavíme se znečištění navždy. „Dobrého stavu“, který jsme se zavázali při vstupu do EU dosáhnout, tím tak nedosáhneme. A čistit smíchané vody je nejdražší řešení. Jdeme tedy z hlediska budoucnosti dobrou cestou?

Naše legislativa zatím tento trend podporuje tím, že sleduje koncentrační limity, a tak se nevyplatí vodu čistit na původní kvalitu nebo se snažit o tzv. ZLD, tj. o nulové vypouštění znečištění. Dokonce se zdá, že i do budoucna se chystáme jít spíše cestou akceptace globálních trendů – namísto snahy o ZLD jdeme cestou globálních řešení – např. u kalu to představuje jeho sušení, spálení a chemické získávání fosforu. Což je jiný přístup než např. v Izraeli – kde i z čistíren odpadních vod pro 4 mil. obyvatel se kal bude využívat v zemědělství, a aby to bylo možné s co nejmenšími riziky, tak hlavní tlak je na producenty znečištění (problém např. těžký kovů apod. je potřebné řešit u zdroje, ne až v kalu).

Je ale jasné, že u velkých ČOV je nutné brát při návrhu technologií v úvahu i další hlediska jako je logistika nebo výroba energie na čistírnách.

Dalším problémem a unikátem české legislativy je, že i sebelépe vyčištěná voda zůstává vodou odpadní. Pokud je využita v rámci interních procesů ve firmě, tak to obvykle není problém a hygienické požadavky jsou řešitelné. Motivací je pak angažovanost nebo dostupnost vody.

Problém nastane, pokud chci odpadní vodu recyklovat za účelem závlahy nebo ji využit u jiného spotřebitele – pak legislativa (absence vychozených cestiček a přístup administrativy) zde účelně působí proti úsporám vody. V tomto případě se dá konstatovat, že buď legislativa chybí, nebo pokud by někdo chtěl na tento případ aplikovat zákon o odpadech, tak nejsou zkušenosti, i když pokusy jsou a hrdinové se nevzdávají.

Úplný unikát v rámci legislativy v Evropě je výklad, kdy závlaha vyčištěnou vodou (stále ale legislativně v ČR odpadní) je vykládána jako vypouštění do vod podzemních. Přitom aplikace hnojůvky a močůvky nebo odběr vypuštěné vody, která se právě stala povrchová, obdobné legislativní proceduře nepodléhá. Tragikomické z pohledu udržitelnosti nebo také ochrany zdrojů je, když vodoprávní úřad (stávající legislativa) nutí firmu, která nemá připojení na veřejnou kanalizaci, odvážet odpadní vody (i z osobní hygieny) namísto jednoduché úpravy a důvodem pro takové rozhodnutí je ochrana podzemních vod (a to i v místech, kde není co chránit). Výsledkem takového univerzálního postupu je pak to, že po městě stále jezdí několik fekálních vozů a na zeleň se používá pitná voda. To, že je ta voda původem kvalitní podzemní, ale už v úvahu vzato není.

Možná by se to dalo shrnout tak, že na jedné straně chybí holistický pohled a tedy nadhled a na druhé straně odpovědnost za nasměrování na udržitelný postup v konkrétním případě. Slibně znějící věta v Zákoně o vodách v §38 o tom, že při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních vodoprávní úřad posuzuje možnosti omezování znečištění u jeho zdroje i omezování emisí do životního prostředí jako celku a možnosti opětovného využívání odpadních vod se do praxe zatím neprosadila.

Ing. Karel Plotěný