Na jedné straně jsem byl příjemně překvapený účastí – nečekal jsem tolik lidí na odpolední akci. Na druhé straně to dopadlo klasicky, na poslední přednášky zůstalo jen pár skalních příznivců (asi zvítězily vánoční trhy nebo teplo domova).

Takže když to přeženu, tak se většina (která tam na začátku byla) dozvěděla, jak je neekonomické využívat srážkové vody a jak neekonomický je projekt „ Dešťovka “, nebo jak v našich podmínkách je nesmyslné vodu recyklovat (Ing. Vlasák SOVAK). Také jak v globále všechno klape – pitné vody je dostatek a když není, tak se to jednoduše zařídí tak, že se voda doveze. Nějak jsem ale postrádal logické vysvětlení toho, kde vzít vodu, když spotřeba převyšuje její možnosti obnovy ve zdrojích (klesají hladiny podzemních vod a v nádržích není). Logicky by se nabízelo, že musíme využít více srážkových vod (obecně i lokálně), a že další cesta vede přes úspory (už se moc zabránit únikům nedá) a přes recyklaci. Třeba jen nahradit prozalévanou pitnou vodu vyčištěnou vodou.

Několikrát zaznělo, jak jsou problematické léky ve vodách (poznámka: jsou, ale i tisícinásobně větší rizika, viz pesticidy, se neřeší) , ve vztahu k tomu, aby zájemci byli odrazeni od recyklací. Někteří (posluchačů postupně ubývalo) si poslechli příběh o pražské čistírně a možném terciárním dočištění a tedy o možnosti získat až 3 m ³ /s recyklované vody, využitelné například na zeleň. Ale nějak to zaniklo díky tomu, že kolega Kos nechtěl pravděpodobně provokovat a dráždit vodoprávníky tím, že by naplno propagoval recyklaci odpadních vod . Pak hned několik přednášek bylo pozitivních v tom, jak přednášející apelovali na to, abychom se začali chovat udržitelně a shrnuli z více pohledů trendy ohledně sucha. Určitě burcující byly přednášky pana Šándora (poradce pro bezpečnost), který upozornil na totální nepřipravenost Prahy na krizové situace (např. blackout) a pana Staňka (prognostika), který obdobně postrašil přítomné stavem řešení problematiky sucha a možnými následky neřešení tohoto stavu. Obdobně, jen méně důrazně to zaznělo i v dalších přednáškách – od Ing. Bárty (egyptologický ústav) jako možnost se poučit z historie a pánů Daňhelky a Malíka z hlediska sledování hydrologických jevů. Zajímavé informace poskytly i přednášky poslankyň NR SR o chování Slovenska v reakci na sucho a dopadech chybných rozhodnutí v minulosti – např. problematika sedimenty zaplněných přehrad a tím pádem jejich neschopnosti akumulovat nebo znehodnocení vod na Žitném ostrově.

Možná by při podobných akcích bylo dobré, aby se stalo zvykem, že k nějaké generální myšlence bude přednášející muset říct nějaký konkrétní malý reálný úkol, který by věc v praxi posunul. To, že je potřebné „bránit mír“ víme, ale jak proto něco malého, třeba změnu jedné konkrétní věty v legislativě, udělat, to už většinou řešeno není.

Osobně jsem se snažil upozornit již před poloprázdným sálem na to, že řada prezentovaných skutečností (výhody centrálu, špatná návratnost využití srážkových vod, znedůvěryhodněná možnost terciárního dočištění) neplatí obecně, ale jen v některých případech, a naopak do budoucna budeme muset začít uvažovat jinak – jak zabezpečit disproporci mezi spotřebou a dotací vody do systému pitných vod (úbytek podzemních a využitelných povrchových vod).

Za sebe – když jsem jako podnikový vodohospodář a agronom po škole řešil odvodnění zamokřených pozemků a jejich sjednocení do velkých honů, tak jsem také byl přesvědčen o tom, že to bude nejen ekonomické, ale i ekologičtější (menší spotřeba pohonných hmot, menší spotřeba pesticidů), proto se dnes možná na budování velkých centrálních systémů dívám jinak a mnohem méně optimističtěji. Z posledních seminářů, které jsem navštívil jsem si vytvořil hned několik mentálních modelů – velké stokové systémy, zejména jednotná kanalizace má hned několik rizikových faktorů. Co když dojde např. k nějakému statickému problému (zemětřesení, teroristický čin, blackout)? Určitě je problém bakteriální rezistence vůči antibiotikům ve vztahům k odlehčovacím komorám, anebo to, že zatímco má smysl vodovody zasíťovat, tak kanalizace obcí je třeba obvykle udržitelnější řešit decentrálně . I s ohledem na zkušenost s naší obcí, která je spolu s dalšími odkanalizována na ČOV vzdálenou 15 km, je zřejmé, že odvedená splašková voda z daného území v tomto území chybí a má to své další následky – pokles podzemních vod, méně vody v potoce a možné následné problémy s úhynem ryb v rybníku atd. Tradičně jsem kritizoval tlak úřadů na to, aby byly upřednostněny jímky na vyvážení na úkor jiných řešení – možná jen 10 % jímek má své opodstatnění, u ostatních existuje udržitelnější řešení. A to, že naše legislativa je nepraktická pro řešení malých zdrojů znečištění – ve skutečnosti je jejich schopnost znečistit okolí bagatelní a samočistící schopnost lokality se s minimálním znečištěním vypořádá. Zcela zbytečně by tak po našich městech a vesnicích měly jezdit fekální vozy vyvážející nejen smíšené splaškové vody, ale dokonce i např. šedé vody. V řadě případů pak zákon působí proti optimální udržitelnosti řešení – chata horské služby nemůže být řešena čistírnou odpadních vod, je nutné odpadní vodu v ní vzniklou odvážet do údolí – v místech, kde hydrogeolog nedoporučuje zasakovat nedovolí vodoprávní úřad závlahu, protože by voda mohla odtéct do podzemních vod – vedle studny čerpající z hloubky 60 m procházející nepropustnou vrstvou úřad domovní čistírnu nepovolí, i když hydrogeolog vydá kladné stanovisko, vodu ze samoty úřad nedovolí čistit a zasakovat a je nutno ji odvážet na čistírnu vzdálenou 25 km a přitom v okolí domu probíhá aplikace kejdy od prasat – úřad nedovolí zasakovat z penzionu pro 10 lidí a na stráni pod penzionem se obvykle pase stádo 100 krav, atd. K absurdnímu jednání pak vede výklad vodoprávních úřadů v tom smyslu, že závlaha je vypouštění do vod podzemních a selektivní uplatnění tohoto výkladu na malé producenty – paradoxně – fekální vůz aplikující kejdu je závlaha a bezkonfliktní z hlediska legislativy a paní vylévající vodu od okurků, nebo po umytí rukou, se proviňuje tím, že vypouští odpadní vodu do vod podzemních.

Ing. Karel Plotěný