V rámci plodné debaty na školení, a i v rámci semináře skupiny ve Žďáru nebo na Kalech a odpadech zaznělo hned několik skutečností o kterých by mělo být diskutováno a následně na ně reagováno – ideálně státními úředníky.

Část veřejnosti, a dokonce i pracovníků v oboru stále nepochopila, nebo nechce pochopit, výrobkový přístup při povolování domovních čistíren odpadních vod , a naopak často jsou o této instituci úmyslně nebo i neúmyslně šířeny informace s cílem tuto instituci zrušit.

Možná by proto bylo dobré se vrátit úplně na začátek, do doby, kdy instituce dozorů třetími osobami vznikla a proč vznikla. Na setkání rakouských, německých, slovenských, českých a maďarských legislativců a firem se debatovalo, jak řešit skutečnost, že jak v Německu, tak i v Rakousku si vyhodnotili, že minimálně desetina obyvatel musí být z ekonomických důvodů řešena decentrálně. Bylo konstatováno, že státní správa na kontrolu nebude mít prostředky a ani lidské zdroje (např. kontrola čistíren v Rakousku v horách by nebyla reálná), a pak i to, že pro občany takto znevýhodněné nemožností se levně napojit na veřejnou kanalizaci je potřebné najít co nejekonomičtější řešení – lépe co nejefektivnější. Od tohoto konstatování byl už jen krok k řešení, že by kontrola šla řešit obdobně jako aut pravidelnou technickou kontrolou. Jak Rakousko, tak Německo tento systém s mírně odlišnými detaily ve své legislativě uplatnilo a dále vylepšovalo, a tak je relativně funkční (nikde ve světě není lepší). Zajímavý je Rakouský model kombinující měření s vizuálním hodnocením – na lokalitě mimo jiné OZO změří amoniakální dusík a pokud čistírna nitrifikuje, má se za to, že je funkční a není potřeba další ukazatele zkoumat. Podle mne nejefektivnější způsob, jak vyhovět požadavku na vzorkování, a ještě k tomu motivační pro provozovatele, plně splňující původní zadání – co nejvyšší efektivnost při co nejmenším zatížení dotčených obyvatel, na které stát chce zvýšit požadavky a tím je znevýhodnit proti jiným skupinám obyvatel. Otázkou je, zda vizuální kontrola biologických poměrů (stav aktivního kalu a nárůstů) není dostatečně vypovídající, dokonce i o dlouhodobém stavu čistírny odpadních vod.

Obr. Zelené řasy na odtoku jsou prokazatelným znakem dlouhodobě dobře fungující čistírny

Navíc v systému jsou další prvky chránící uživatele. Skoro roční zkouška funkčnosti čistíren odpadních vod při uvádění na trh má za cíl to, aby na trhu byly jen funkční čistírny (tato zkouška probíhá bez možnosti výrobce zasahovat do jejího průběhu – odpůrci výrobkového přístupu často říkají něco jiného). Kontrola revizorem (OZO) pak má oproti kontrole úřadem na základě zaslaných rozborů vody hned několik předností – ten kdo hodnotí čistírnu, hodnotí celkový technický stav (včetně bezpečnosti) a navíc může pomoct provozovateli radou. Často bývá úřady argumentováno, že díky vzorkování mají o čistírnách větší přehled než v případě revizí. Pak se ale v debatě ukáže, že to platí obvykle jen v tom případě, kdy se čistírny povolují se zkušebním provozem a úřad se o jeho výsledek před uvedením do provozu zajímá, pak už spíše záleží na úřadu, jestli sleduje, zda přichází zprávy z revizí, anebo vzorky, a hlavně zda je vyžaduje. Podle mé zkušenosti platí to, že když čistírny naběhne na systém revizi, pak už revize obvykle probíhají (hlídá si to i OZO, protože to jsou i jeho peníze) a navíc lze i konstatovat, že s počtem revizí, tj. délkou sledování roste kvalita provozování. Díky novince v zákoně O vodách a povinnosti udělat první revizi do 6 měsíců od zprovoznění vznikl i podobný institut jako je zkušební provoz. Dalším častým argumentem je, číselné vyjádření kvality je více vypovídající. Pokud se ale podíváme na možnosti rizik, pak z hlediska produkce znečištění je ovlivnění okolí fungující čistírnou (i kdyby jí pár miligramů chybělo do hodnot v rozhodnutí) minimální a samočistící procesy v okolí tato rizika eliminují. Tam, kde by i pár miligramů hrálo podstatnou roli, tam může úřad vydat povolení k nakládání (a kontrolovat, pokud skutečně kontrolovat bude). Jen ještě pro úvahu o rizicích – na domovní ČOV jsou zpravidla uplatněny přísnější nároky než na ČOV mnohem větší (např. ČOV ve stovkách EO), které navíc znečištění vypouštějí soustředěně a jejich vliv i rizika z chyb v provozování jsou násobně větší.

Myslím, že dnes už si nikdo neumí představit situaci, že by emise nebo technický stav automobilu kontrolovaly státní orgány, nebo že by kotel na plyn došel zkontrolovat státní úředník (a to také jde o emise).

Samozřejmě jde celý systém povolení vylepšovat, viz zvyklosti v Německu a Rakousku – zveřejnění výsledků zkoušky typů, posouzení pracnosti obsluhy jako součást zkoušky typu, reálné dořešení likvidace kalů, návaznost na PRVK). Kritizovat a nemít efektivnější řešení je zbytečné plýtvání úsilím a prostředky, a to i prostředky provozovatelů. Možná to hlavní je to, že bychom měli pochopit, nebo přijmout to, že vynakládat např. milion dotací na vyřízení jednoho domu (jsou v současnosti probíhající projekty centrálních řešení s takovými měrnými náklady) je luxus, který si nedovolí ani bohatší země, a že tedy musíme u lokalit s vysokými náklady na kanalizace připustit i další možnosti a optimalizovat je. Měřítkem by pak měla být udržitelnost – tj. srovnání možností řešení po stránce ekologické (rizika), ekonomické (možnost investovat) a sociální (kolik to nakonec bude stát uživatele). Nerespektování vede k nehospodárnému vynakládání prostředků státu (dotace), kraje i obcí a pak i k zbytečným výdajům konečných uživatelů, a tedy vlivu na sociální poměry.

Ing. Karel Plotěný