VH 50, aneb vodohospodářská padesátka

26. 9. 2019

Náš věkově, genderově a sociálně ztepilý a vyrovnaný tým si ovšem mohl dovolit jakoukoliv variantu, a tak ne náhodou jsme si vybrali variantu nejnáročnější, a to zdolat cyklistických 102 km mezi Prahou, Mělníkem a opět Prahou v sedlech našich drátěných ořů.

Oficiální foto výpravy

Skvělý timing a sociální dovednosti jsme si mohli potvrdit již v den příjezdu. Olomoucká dopravní větev zastupovaná Markétkou Feixovou totiž vyřídila potřebné formality v místě ubytování, a tak v poslední večeřové minutě přijíždějící vozidlo A (řidič Ostřížek – vozidlo s max. povolenou rychlostí 80 km/h) mohlo včas vznést u pultu kolejní menzy požadavek na nasycení hladových krků pasažérů tohoto vozu. Úspěšně. Ubytování na koleji Jih ubytovacího vysokoškolského komplexu odpovídá době své výstavby, ale to pro nás nebylo vzhledem k mizivému počtu hodin strávených na lůžku nikterak zásadní.

Ranní vstávání a příprava na cyklistický závod nesly drobné šrámy úspěšně proběhlé noci, a tak náš tým mohl opět prokázat své nesporné timingové kvality. Start cyklistické varianty byl shora i zdola časově ohraničen. Horní limit pro nás od počátku nebyl zajímavý, zato ten dolní, pozdní, tak ten jsme využili maximálně. A to jsme zvládli i přesto, že náš cyklistický náčelník Honza Přikryl si na poslední chvíli ještě musel vyměnit vadnou gumu.

Start v areálu Výzkumného ústavu vodohospodářského TGM tedy proběhl načas a bez problému. Trasa se prvních pár kilometrů vlnila okolo Vltavy, načež se zvedla asi 300 výškových metrů okrajovou částí Prahy na pražskou periferii, odkud už vedla po částečně zpevněných, z části po nezpevněných, místy panelových, polních, šotolinových a místy i asfaltových cestách mírně zvlněnou krajinou, aby nás dovedla nazpět k Vltavě. Okolo Vltavy a přes různé vsi po cestě jsme dorazili až do místa násilného překonání vodního toku. Ano. Bez mostu. Součástí organizované trasy bylo i překonání Vltavy s převozníkem Cháronem, který nás i s bicykly bezpečně bez smočení končetiny převezl na druhou strany řeky. Odsud už jen pár kilometrů a jsme v polovině. Obídek, pivečko, ohledání míry poškození fyzického stavu našich končetin, jakož i celkových korpusů a jedeme dál.

À propos. Naše skupina se kromě jiného vyznačovala značnými rozdíly jak ve výkonnosti jednotlivých závodníků, tak v jejich vybavení. Účastníci zájezdu disponovali velocipédy stáří od několika měsíců po desítky let, koly určenými pro pohyb v drsnoterénu (jako třeba Evička Němcová), nebo naopak na hlaďoučkém asfaltečku (jako já). Naprosto rozdílná byla míra bolení hlavy jednotlivých účastníků, rozsah hladu a žízně a hlavně únavy. Jak tuto heterogenní směs dopravit do cíle bez větších ztrát, tak to by byla náročná otázka pro nejednoho zkušeného trenéra. Ne tak pro nás. Vlastní iniciativou sám zvolený a vybraný lodivod našeho týmu Honza Přikryl nás za pomoci dobře míněných rad, včasně mířených demagogických úskoků a s všeobjímající dobrotou naučil jezdit v pelotonu, vedl protahovací rozcvičky po cestě, naučil nás pít jen středně alkoholická piva a celkově svým působením na trati musel štvát ostatní, ne tak dobře organizované skupiny. Děkujeme.

Nácvik jízdy v peletonu

Naše úderná ekipa poté dorazila až do Mělníka, k soutoku Labe s Vltavou a poté jsme se mohli vydat na cestu zpáteční, tedy do stověžaté matičky. Cesta vedla mírně zvlněným terénem až do Odolené Vody, kde byl nejvyšší bod druhé části této trasy a pak už zase nazpět přes pražská předměstí, dále roklí až k řece Vltavě, a odtud už po cyklistických stezkách až do místa startu/cíle, tedy do areálu VÚV. Zvládli jsme to. Všichni. A spolu.

Soutok Vltavy a Labe u Mělníka na pozadí úspěšné skupinky

Následný večírek za pomoci rockové kapely v jednom sále a v jiném sále hrajícího dýdžeje byl už jen důstojným vyvrcholením celé akce. Doporučuji.

Ing. Antonín Vondruška