Na jedné straně se zdá logické uvažovat se sušením a spalováním kalů, když se tím řeší zejména větší aglomerace, a tedy problematika těžkých kovů, problematické zpracování do kompostů a zároveň logistika likvidace kalů. Případně i ekonomické získávání fosforu z kalů. Viz i uvažování v Německu nebo v Rakousku, kde se uvažuje s tímto zpracováním od 20 tis., respektive 50 tis. obyvatel.

Na druhé straně se je nelogické (z hlediska udržitelnosti) za každou cenu takto zpracovávat kal i z menších aglomerací, zejména tam, kde je minimálně znečištěný průmyslovou výrobou. Přímé použití na půdu (případně po hygienizaci) vynechává z procesu likvidace energeticky náročné kroky (sušení), dopravní úkony a s nimi spojené znečištění a vrací fosfor, dusík a uhlík nejkratší cestou zpět do procesu výroby potravin.

Hranice mezi těmito dvěma základními způsoby je daná především procesy v aglomeraci, při zobecnění jsou to obvykle lokality nad 50 tis. (20 tis.) obyvatel, tj. lokality s průmyslem a občanskou vybaveností, která zvyšuje riziko znečištění vod a tím pádem i kalů.

Je dobré si však uvědomit, že mimo tyto základní způsoby existuje celá řadu již fungujících řešení (kompostování) nebo řešení ve stadiu ověřování (pyrolýza) anebo výzkumu (recyklace sloučenin z kalů – např. celulózy). Produkty pyrolýzy jsou pak vhodné např. pro řešení zachycení znečištění z povrchových vod v rámci hospodaření s povrchovými vodami z komunikací. Recyklace sloučenin z kalů pak ukazuje další cesty – možná nakonec ty nejudržitelnější. Viz zásady cirkulární ekonomiky nebo agronomie. Zajímavostí, která se začíná uplatňovat při řešení venkovských oblastí (například už i v Německu), je zohlednění varianty, kdy je kal, tak jak ho známe, řešen ve venkovských oblastech individuálně v každé nemovitosti s využitím suchých a kompostovacích záchodů a aplikací v místě, tj. nejkratší cestou do oběhu živin, což je nejudržitelnější řešení.

V každém případě by z pohledu obecných cílů, jako je lidské zdraví nebo dobrý stav vod atd., mělo být postupováno tak, že každá lokalita bude posouzena individuálně a zároveň komplexně z hlediska ekologického (biodiversita, vliv na sucho), hydrogeologického (podzemní vody) z hlediska zemědělského (produkce potravin)… Při řešení lokality by měla být brána v úvahu jak otázka řešení odpadních vod , tak povrchových vod (vliv dešťové kanalizace) a stejně tak zemědělské výroby, která je podstatná především ve venkovských oblastech. Přičemž hlavním kritériem do budoucna by měla být udržitelnost – tj. maximální ochrana zdrojů s ohledem na sociální podmínky lidí.

Při argumentaci o nutnosti kaly spalovat je často jako důvod uváděno jejich znečištění mikroplasty, nanomateriály, léčivy atd. Přičemž jako hlavní důvod jejich zohlednění je uváděna předběžná opatrnost. Je však nutno si uvědomit, že uplatněním předběžné opatrnosti vznikají často reálné zátěže a jiná rizika, často dnes již prokázaná. Např. dopravou kalů vzniká znečištění – mikroplasty z otěru pneumatik, PAU a další uhlovodíky, těžké kovy.. Nebo v případě nanomateriálů se spalováním kalů nanomateriály přímo vytváří. Samotnou kapitolou jsou léky, jejich koncentrace (nanogramy na kg) a tedy možnost ovlivnění zdraví, případně nebezpečí šíření rezistence vůči antibiotikům, které se centrálním zpracováním zvyšuje. Z tohoto pohledu je nejlepší, aby si každý odpady řešil u zdroje.

V rámci diskuze byla ještě zmíněna problematika použití recyklovaných odpadních vod na závlahu . Generální odmítání je alibismus komplikující chovat se rozumně. Odběr vody z toku, do kterého zaústěna vyčištěná odpadní voda je rizikovější, než odběr hygienizované vody přímo z  čistírny odpadních vod . V době sucha tečou v některých řekách převážně vyčištěné vody. Další problematické situace pak vznikají např. při zpracování zemědělských produktů – voda z oplachu kořenové zeleniny je voda odpadní, nemluvě o situacích, která v vznikají v domácnostech – vodu z opláchnutí okurků bychom bez rizika postihu za nedovolené vypouštění do vod podzemních neměli použít na zálivku?

Ing. Karel Plotěný