Zimní jarní Lisabon

Datum: 27.2.2014
Z dalších zážitků nesmím vynechat samotnou konferenci, které se účastnila celá řada odborníků z výzkumných institucí, vysokých škol i soukromých firem z celého světa. Kromě bohatého programu ve formě přednášek, diskusí a více než stovky vystavovaných posterů, byly jedinečným zážitkem i přestávky.

Byla druhá polovina ledna a já se vydala do nejzápadnějšího kouta Pyrenejského poloostrova, do hlavního města Portugalska. Už při přistání, kdy letadlo kroužilo těsně nad symetrickými, osvětlenými ulicemi přímořské metropole s mohutnými palmami, jsem se začala těšit na nové zážitky. Sotva mi pobyt v nové zemi začal, rozhodla jsem se zažít víc dobrodružství, než mi mezinárodní konference o nanočásticích měla přinést. S úsměvem na rtech a slabší slovní zásobou jsem nasedla do metra, abych vysedla na rozlehlém náměstí, kde jsem měla najít zastávku autobusu. Přestože bylo o hodinu méně, než mi vytrvale tvrdily náramkové hodinky, nebylo snadné najít v ulicích anglicky mluvící osoby se znalostí místní dopravy. Snad jsem jim jen křivdila, ale až po dobré čtvrthodině a několika neúspěšných pokusech jsem se dostala ke hledané autobusové zastávce.

Při cestě autobusem z centra Lisabonu do hotelu na pobřeží jsem sice nezažila moc dobrodružství, na druhou stranu jsem měla možnost prohlédnout si spoustu historických památek, které byly v těchto nočních hodinách krásně osvětlené. Největší dojem na mě udělala socha Krista na druhém konci zálivu, přes který vedl jediný most. Stála tam impozantně a rozpaženýma rukama vítala každého, kdo se po mostě blížil. Tak jsem vysedla na zastávce, abych konečně zažila to kýžené dobrodružství. V domnění, že vím, kde jsem, jsem se svižně vydala přesně opačným směrem než k hotelu. Měsíc vykoukl zpod mraků a krásně ozářil hory, ke kterým jsem směřovala. Naštěstí jsem si i přes únavu uvědomila, že musím k pobřeží, ne do hor, proto jsem se otočila a už poněkud netrpělivě mířila na druhou stranu. Po chodnících tvořených převážně vyviklanými kostkami jsem táhla kufr, přes rameno poster a v zimním kabátě jsem mířila za zvukem a vůní moře. Za tmy, která se rozhostila až k hotelu, mi moře připadalo tajemnější než kdy jindy. Ač bylo nečekaně teplo, vysoké vlny se rozbíjely za doprovodu takových zvuků, že mi po zádech běžel mráz.

Z dalších zážitků nesmím vynechat samotnou konferenci, které se účastnila celá řada odborníků z výzkumných institucí, vysokých škol i soukromých firem z celého světa. Kromě bohatého programu ve formě přednášek, diskusí a více než stovky vystavovaných posterů, byly jedinečným zážitkem i přestávky. Ty měly v programu své místo jako „Coffee Break“ nebo „Lunch Break“, oblíbená část dne byla i „Dinner“ a většinou také „Breakfast“. Od svého zcestovalého kolegy jsem dostala přesné instrukce, které „dishes“ musím určitě ochutnat, a protože mě poznávání cizích kultur velice zajímá, neváhala jsem ochutnat tradiční kuchyni. Nejvíce mě na tomto způsobu poznávání baví srovnávání s kulturami ostatních spolustrávníků, které z téměř obyčejné společenské večeře může učinit vyslovenou zábavu.   

Co se týče programu konference, měla bych uvést také svůj přínos. Po celý druhý den konference jsem vystavovala poster (pod krásným číslem 99) s názvem Application of Iron Nanoparticles for Industrial Wastewater Treatment. Neumíte si představit, jak mě potěšilo, když ke mně o Coffee breaku přistoupili dva Češi se slovy „Máte nejhezčí poster“. Jednak pro mě ten lahodný český jazyk byl jako nečekané nalezení známého ostrova uprostřed rozbouřeného moře, a navíc - ruku na srdce - koho by nepotěšila taková pochvala! Plna entusiasmu jsem vítala a oslovovala procházivší, k čemuž mi značně napomohlo umístění posteru. Byla jsem tak říkajíc na raně, proto bylo snadné přilákat účastníky konference ke krátkému zastavení. Naskytla se mi tudíž výborná možnost vyzkoušet svoji angličtinu, chemii, a dokonce i diplomacii, neboť některé tázané dotazy byly vskutku záludné.

Přestože byl program konference nabitý od rána do večera, pořadatelé nás vybízeli jak k návštěvě překrásného města Lisabon, tak k procházce na pláži. Vzhledem k tomu, že hotel, ve kterém se konference konala, byl vzdálen téměř 20 kilometrů od centra města, zvolila jsem v jednom slunečném odpoledni procházku po pláži. Ano, ač lednový větrný den, připadala jsem si jako v létě. Slunce hřálo, vítr poháněl moře směrem k dlouhé písčité pláži a vysoké vlny se na ní se šuměním rozplývaly. Podél pobřeží se procházela spousta návštěvníků konference i místních obyvatel, kterým bychom mohli snad i závidět. Větrné počasí přálo surfařům, a že jich v moři bylo dobrého půl tuctu. S tímto krásným pocitem zalitým mořským sluncem jsem hotel opouštěla s nadějí, že se do tohoto krásného místa chci jednou vrátit.  A kdybych z této služební cesty náhodou měla mít pocit, že je jaro, zpáteční let mě vyvedl z omylu. On totiž západ slunce nad zasněženými Švýcarskými Alpami, který jsem sledovala z letadla, mě dojal natolik, že mi zase přeběhl po zádech mráz.

Ing. Martina Sukopová

Lisabon 2014 - Application of Iron Nanoparticles for Industrial Wastewater Treatment

 

Kontakty

ASIO, spol. s r.o.
Kšírova 552/45
619 00 Brno
ID datové schránky: 9nwzka6

ASIO NEW, spol. s r.o.
Kšírova 552/45
619 00 Brno
ID datové schránky: z9g8vaw

tel.: 548 428 111
e-mail: asio@asio.cz