42. ročník zimní vodohospodářské třicítky

2. 2. 2017

Po několika ročnících se nám již stabilizovala úderná sestava, takzvané tvrdé jádro, která je každý rok doplněno o nějaké nováčky, aby se ti tvrdojaderní mohli předvést a opět dokázat svou dokonalost a vytříbenost skluzu. Naše letošní účast jedenácti závodníků byla rozptýlena do tří kategorií.

Rakváči (Muži nad 40 let) – reprezentanti Tonda, Milan a Honza
Mlíčňáci (Muži do 40 let) – reprezentanti Roman, Radek, Jarek, Petr, Kuba a Vítek
Květinky (Ženy do 35 let) – reprezentantky Klárka a Petra

Předzávodní příprava proběhla v obvyklém duchu. Závodníci se samostatně i po skupinkách rozeběhli do všech veřejných i soukromých restauračních zařízení na Rejvízu, aby nasáli závodní atmosféru, k čemuž využili rozličných zaváděcích tekutin. A tak jako potřeby každého byly různé, různé byly i doby návratů, stav roztrénovanosti, připravenost psychická i fyzická.

Závod začal tradičně startovním výstřelem nejdříve pro rakváče v 10:00 hodin (nevím, proč zrovna my máme to znevýhodnění nejbrzštějšího startu). Z jedné fotky soudím, že start nepromeškal kolega Říha, vyrazil totiž mezi prvními. Zvláštností tohoto ročníku bylo, že i kolega Uher přišel na start tentokráte včas, i když jen o pár sekund. No a já? Přišel jsem na start stejně včas jako kolega Uher, jen jsem se s čerstvě namazanými běžkami (kdo chce býti mistrem, musí mazat klistrem) jaksi nemohl odrazit od sněhu, lepil jsem se jak po namazání dvanáctiletým medem a jen na seřadišti jsem ztratil na zbytek pelotonu 30 metrů. Ach jo. Naštěstí mi náladu spravil nešťastník, který hned na startu spadl a ohnul holi do pravého úhlu. Toho jsem, vytrhávaje sníh až na trávu, v klidu předešel a ještě se drze zeptal, jestli si to udělal sám nebo mu k tomu někdo pomohl. Zanadával, ale nesnažil se mě napadnout, a tak ťapu dál.

FOTO: Příprava před startem (Klárka dostává poslední pokyny o trati)

Start mladších mužů i všech žen v 10:15, resp. 10:30 snad proběhl, soudě podle fotek, v pořádku. Všichni naši závodníci bez ohledu na kategorie hned od začátku vsadili zkušeně hlavně na to, aby závod důstojně absolvovali, nebyli diskvalifikování kvůli nějakým připomínkám traťové jury a taky aby si užili trati. Sněhové podmínky byly letos skutečně ideální a tak i ti nejzkušenější se nebáli občas se zastavit, udělat pěknou fotku zimní krajiny, pokochat se nádherným údolím Orlíka nebo vrcholky okolo projíždějících závodnic do 35 let. Nádhera.

FOTO: Podélný profil – ženy (nebo příčný řez, teď nevím)

Ne tak kolega Říha. Zarazilo mě už to, jak brzy mě míjel po pánské otočce – já ještě tam a on už zpět. Chvíli jsem uvažoval o časové smyčce, ve které se jeden z nás musel nutně ocitnout. Záhy mi ale došlo, že já jedu jako obvykle pod psa a on zřejmě dneska nad dva psy. A rozdíl tří psů byl na trati přece jen znát. Samozřejmě, i ostatní naši reprezentanti odvedli na trati své maximální výkony, ale výkon kolegy Říhy se všemu ostatnímu naprosto vymykal. Svou famózní a naprosto dokonalou jízdou dlouho atakoval příčky v první desítce a snad jen jeho holubičí povaha mu nakonec poručila uvolnit tato místa chrtům, kteří by neumístění v první desítce brali jako osobní újmu. Přesto, jeho dvanáctá příčka a výsledný čas 2h a 33minut, bude zřejmě nadlouho vzorem a nedostižnou metou pro všechny ostatní ASIO závodníky. Honzo, přeuctivý hlubokosklon.

Ze zorného úhlu Smokerova vlastního individuálního závodu jsou výkony nás ostatních, ač rovněž nesmírně cenné, přece jen poněkud blednoucí, a tak máte-li někdo statistickou úchylku, pohleďte na oficiální výsledky na stránkách www.zvh30.cz .

FOTO: Oficiální foto úderné skupiny ASIO

Večer pozávodní vedl se rovněž v oslavách radosti ze života a hlavně radosti z toho, že jsme zase ten závod přežili, tím pádem vyhráli a tak má vlastní závod v našich řadách 11 vítězů, což je dobře.

Co bylo v tomto ročníku ASIOvě výjimečné je ovšem tentokrát program třetího dne. Podařilo se nám všem, tedy kromě samostatného Honzova odjezdu na Slovensko (asi ňákej reprezentační kemp), společně absolvovat výstup na Červenou horu a následně Vřesovou studánku. Počasí skvělé, obzvlášť u Červenohorského sedla nevídané, nám umožnilo shlédnout panoramata obou stran hřebenu, tedy stranu jesenickou i šumperskou a tak velmi důstojně a společně a společensky zakončit celou výpravu. Díky Radku za tip.

FOTO: Vyvrcholená skupina na Červené hoře

Děkuji tímto všem za příkladnou účast na akci, vzorné chování a reprezentaci firmy a hlavně: SKOL na příštím ročníku! Pojeďte ostatní taky!

A na závěr jedno foto od Víti:

Zapsal a o dojmy se podělil:
Ing. Antonín Vondruška